Babí, proč mě nechceš přijmout?

„Proč jsi to dítě vůbec měla, když sis neuměla najít pořádného chlapa?“ ozvalo se z kuchyně, zatímco jsem v předsíni zouvala promočené boty. Maminka stála u sporáku, míchala polévku a ani se na mě nepodívala. Malý Honzík se mi držel za nohavici a tiše popotahoval. V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale kam? Byla jsem zpátky v bytě, kde jsem vyrůstala, protože jinam jsem nemohla. Po mateřské mě v práci už nechtěli, prý reorganizace. Otec odešel, když mi bylo deset, a máma od té doby ztvrdla jako kámen.

„Mami, prosím tě, nemůžeš to říkat před Honzíkem,“ snažila jsem se šeptem. „On tomu rozumí víc, než si myslíš.“

„A co mám říkat? Že je to pohádka? Že život je fér? Podívej se na sebe! Třicet let, žádný chlap, žádná práce, dítě na krku…“

Zavřela jsem oči a snažila se nebrečet. Věděla jsem, že máma nikdy nebyla laskavá, ale teď to bolelo víc než kdy dřív. Honzík se ke mně přitulil a já ho objala. „Neboj se, broučku. Máma je tady.“

Večer jsem seděla v dětském pokoji na rozvrzané posteli a dívala se na spícího syna. V hlavě mi běžely máminy věty jako zlý refrén. Byla jsem opravdu tak neschopná? Proč mě máma nikdy nepodpořila? Proč je pro ni můj syn jen břemeno?

Druhý den ráno jsem se snažila najít nějakou práci přes internet. Všude chtěli zkušenosti, angličtinu, flexibilitu… Ale kdo pohlídá Honzíka? Školka nás nevzala, prý mají plno. Kamarádky se rozprchly – některé mají své rodiny, jiné už mě nechtějí vidět, protože prý pořád jen fňukám.

„Zase sedíš u toho počítače?“ ozvalo se ode dveří. Máma stála s rukama v bok a dívala se na mě s pohrdáním. „Myslíš si, že ti někdo dá práci jen tak? S dítětem? To jsi naivní.“

„Mami, já se snažím…“

„Snažíš se? To bych chtěla vidět! Já ve tvém věku makala ve fabrice a nikoho nezajímalo, jestli mám dítě nebo ne! Ty jsi rozmazlená!“

V tu chvíli jsem to nevydržela. „Mami! Já nejsem ty! Já… já už nemůžu!“ Rozplakala jsem se a utekla do koupelny. Tam jsem si pustila vodu a snažila se utišit vzlyky. Honzík stál za dveřmi a šeptal: „Maminko?“

Někdy mám pocit, že jsme s Honzíkem dva trosečníci na opuštěném ostrově. Máma je jako skála – tvrdá, chladná a neústupná. Nedokáže mě obejmout ani pohladit po vlasech. Když byla malá, její rodiče ji poslali do internátu a ona si od té doby nikoho nepustila k tělu. Vím to. Ale proč to musí dělat i mně?

Jednou večer jsem zaslechla mámu telefonovat s tetou Lídou: „No jo, ta naše Jana… Zase doma, s děckem na krku. Kdyby aspoň měla rozum a šla na potrat… Ale ona si vždycky dělala věci po svém.“

To už bylo moc. Cítila jsem vztek i bezmoc zároveň. Proč je pro ni můj syn chyba? Proč nemůže být ráda, že má vnuka?

Začala jsem hledat pomoc jinde – na internetu jsem našla skupinu maminek samoživitelek. Psaly tam ženy jako já: opuštěné, unavené, ale silné. Jedna z nich mi napsala: „Neboj se říct si o pomoc. Není to ostuda.“

Jednoho dne mi přišel e-mail z úřadu práce – nabídka na rekvalifikační kurz účetnictví. Byla to šance. Ale kdo pohlídá Honzíka? Se strachem v očích jsem šla za mámou.

„Mami… Potřebovala bych pohlídat Honzíka pár hodin týdně. Mám možnost kurzu…“

Máma mlčela dlouho. Pak řekla: „Já nejsem žádná chůva.“

„Prosím tě… Je to jen na pár hodin…“

„Já už mám svýho dost za sebou! Ty sis to dítě udělala sama!“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře studem i vztekem. „Takže ti je jedno, jestli skončíme na ulici?“

Máma pokrčila rameny: „To je tvoje věc.“

Ten večer jsem seděla u okna a dívala se do tmy. Honzík spal a já přemýšlela, co dál. Mám odejít? Kam? Nemám peníze ani kamarády… Ale zůstat tady znamená poslouchat denně výčitky.

Začala jsem chodit na kurz i s Honzíkem – vzala jsem ho s sebou a doufala, že to nějak zvládnu. Lektorka byla chápavá a ostatní ženy mi pomáhaly hlídat ho během hodin. Poprvé po dlouhé době jsem cítila naději.

Jednou večer přišla máma do pokoje a podívala se na mě: „Tak ty fakt něco děláš?“ zeptala se překvapeně.

„Ano,“ odpověděla jsem klidně.

Chvíli mlčela a pak řekla: „No… tak hodně štěstí.“ A odešla.

Není to happy end. Máma se nezměnila – pořád je tvrdá a uzavřená. Ale já už nejsem ta zlomená holka z předsíně. Naučila jsem se říct si o pomoc jinde a našla sílu v sobě i v jiných ženách.

Někdy si říkám: Proč je pro některé lidi láska tak těžká? A proč tolik matek neumí obejmout své děti? Co myslíte vy?