Nový domov Ivana: Příběh bolesti, naděje a odpuštění

„Proč mě zase nechcete?“ zakřičel jsem do ticha bytu, kde jsem byl už třetí měsíc. Paní Novotná se na mě podívala s unaveným výrazem, v očích měla slzy. „Ivane, není to tak jednoduché…“ začala, ale já už ji neposlouchal. V hlavě mi hučelo. Zase mě chtějí poslat dál. Zase nejsem dost dobrý. Kolikátá rodina už tohle je? Osmá? Devátá? Přestal jsem to počítat.

Bylo mi patnáct a měl jsem pocit, že už nikdy nikam nepatřím. Vždycky jsem si představoval, že jednou najdu místo, kde mě budou mít rádi, kde budu moct říct „domov“. Ale místo toho jsem se stěhoval z jednoho paneláku do druhého, z vesnice do města, z pokoje do pokoje. Všude cizí lidi, cizí pravidla, cizí pachy. Nikdy jsem si ani nevybalil všechny věci – stejně jsem věděl, že tu dlouho nezůstanu.

Pamatuju si, jak jsem poprvé přišel k Novotným. Byla zima, sněžilo a já měl jen starou bundu po někom jiném. Pan Novotný mě vzal za rameno a řekl: „Neboj se, Ivane, tady to zvládneme.“ Chtěl jsem mu věřit. Ale když jsem slyšel, jak se večer hádají kvůli mně – že je se mnou moc práce, že mám špatné známky, že jsem drzý – věděl jsem, že to zase nevydrží.

Jednou v noci jsem seděl na posteli a poslouchal, jak za zdí šeptají. „Co když ho nedáme?“ ptala se paní Novotná tiše. „Vždyť je to jen dítě,“ odpověděl její muž. „Ale já už nemůžu…“

Ráno mi oznámili, že mě čeká další přesun. Sbalil jsem si batoh a šel na tramvaj. Nikdo se nerozloučil.

Další rodina byla Horákových v Brně. Tam měli dvě vlastní děti – Tomáše a Lucii. Tomáš byl o rok starší než já a od začátku mi dával najevo, že tam nejsem vítaný. „Hele, nelez mi do pokoje,“ řekl mi první den a zabouchl mi dveře před nosem. Lucie byla mladší a zvědavá, ale rodiče ji drželi dál ode mě. Prý abych ji nenaučil nějaké špatnosti.

Ve škole to nebylo lepší. Spolužáci věděli, že nejsem „jejich“. Smáli se mi kvůli oblečení z charity a posmívali se mi za přízvuk – pocházím totiž z malé vesnice u Třebíče a ve městě jsem byl vždycky za burana.

Jednou večer jsem seděl v kuchyni a paní Horáková přišla s papírem v ruce. „Ivane, dostali jsme zprávu od sociálky. Budeme muset probrat tvoji budoucnost.“ Věděl jsem, co to znamená. Další kufr, další tramvaj, další cizí byt.

Začal jsem být vzteklý na celý svět. Ve škole jsem se pral, doma jsem mlčel nebo křičel. Nikdo mě nechápal. Nikdo se ani nesnažil.

A pak přišla paní Procházková. Byla malá, kulatá a pořád se usmívala. „Ivánku,“ řekla mi hned první den, „tady nejsi na zkoušku. Tady jsi doma.“ Nevěřil jsem jí ani slovo.

První týdny u Procházkových byly zvláštní. Nikdo na mě nekřičel, nikdo mi nevyčítal špatné známky ani roztrhané boty. Pan Procházka mě vzal na fotbal a paní Procházková pekla buchty jen proto, že mám rád mák.

Jednou večer jsme seděli u stolu a pan Procházka se zeptal: „Ivane, co bys chtěl dělat za deset let?“ Nevěděl jsem. Nikdy jsem o budoucnosti nepřemýšlel – vždycky jsem žil jen ze dne na den.

„Chci mít domov,“ vyklouzlo mi z pusy dřív, než jsem si to stačil rozmyslet.

Paní Procházková mě pohladila po ruce. „To můžeš mít i tady.“

Začal jsem jim pomalu věřit. Po večerech jsme hráli karty, chodili na procházky do lesa za domem a smáli se u televize. Poprvé v životě jsem měl pocit, že někam patřím.

Ale minulost mě pořád doháněla. Ve škole mě pořád brali jako toho „pěstounského kluka“. Jednou mi spolužák Petr řekl: „Stejně tě zase vyhodí.“ Rozzuřilo mě to tak, že jsem ho praštil. Dostal jsem dvojku z chování a doma čekal trest.

Místo toho si se mnou pan Procházka sedl ke stolu a řekl: „Ivane, každý děláme chyby. Ale důležité je umět odpustit – sobě i ostatním.“

Poprvé v životě mi někdo nevyčetl chybu, ale snažil se mi pomoct ji pochopit.

Začal jsem chodit na terapii k paní doktorce Veselé. Bylo to divné – mluvit o sobě s cizím člověkem – ale pomohlo mi to pochopit, proč mám tolik vzteku v sobě.

Jednoho dne mi paní Procházková ukázala starou fotku své rodiny. „Víš, Ivane,“ řekla tiše, „já sama vyrůstala v dětském domově. Vím, jaké to je být sám.“

V tu chvíli jsem pochopil, že nejsem jediný na světě s bolestí v srdci.

Dnes je mi dvacet jedna let a studuji sociální práci na vysoké škole v Brně. Chci pomáhat dětem jako jsem byl já – dětem bez domova, bez lásky, bez naděje.

Někdy si říkám: Co by bylo, kdybych nikdy nepotkal Procházkovy? Kde bych dnes byl? A hlavně – proč je tak těžké odpustit těm, kteří nám ublížili? Má smysl hledat domov celý život?

Co si o tom myslíte vy?