„Musíme na čas žít každý zvlášť,“ řekl mi. Příběh o lásce, která se rozpadá pod tíhou očekávání

„Musíme na čas žít každý zvlášť,“ řekl Petr a já měla pocit, že se mi pod nohama propadla zem. Seděli jsme v naší malé kuchyni v paneláku na Jižním Městě, kde jsme spolu bydleli už dva roky. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, ale v tu chvíli jsem slyšela jen jeho hlas, který byl najednou cizí a vzdálený.

„Cože? Jak to myslíš?“ vydechla jsem a snažila se udržet slzy na uzdě. Petr se díval do stolu, prsty nervózně bubnoval o hrnek s kávou. „Potřebuju si to všechno promyslet, Aničko. Poslední dobou mám pocit, že se dusím. Že už nejsem sám sebou.“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechny ty večery, kdy jsme spolu seděli na gauči a smáli se u starých českých komedií. Na to, jak mi nosil snídani do postele, když jsem byla nemocná. Na to, jak mi jednou v zimě postavil sněhuláka pod oknem jen proto, abych se usmála. Všichni moji kamarádi mi záviděli – „Ty máš fakt štěstí, Aničko! Petr je ideál!“ říkala mi často Klára. Jenže nikdo neviděl, co se děje za zavřenými dveřmi.

Poslední měsíce byly jiné. Petr chodil domů později, byl unavený a podrážděný. Když jsem se ptala, co se děje, vždycky jen mávl rukou: „V práci je toho moc.“ Já jsem mu věřila. Chtěla jsem věřit. Ale někde uvnitř mě hlodal strach – co když už mě nemiluje? Co když je to moje vina?

„A kam půjdeš?“ zeptala jsem se tiše. „Na chvíli k mámě,“ odpověděl bez emocí. Věděla jsem, že jeho matka mě nikdy neměla ráda. Myslela si, že ho brzdím v kariéře – on byl mladý právník s velkými ambicemi, já obyčejná učitelka češtiny na základce.

Když Petr odešel, zůstala jsem sedět v kuchyni a dívala se na jeho prázdnou židli. Všude kolem byly jeho věci – knížky o právu, staré tričko přehozené přes opěradlo židle, parfém na poličce v koupelně. Najednou mi připadalo, že celý byt je plný jeho nepřítomnosti.

Dny plynuly pomalu. Klára mě tahala ven – „Musíš mezi lidi! Nesmíš se doma utápět v depresi!“ Ale já jsem neměla sílu. Ve škole jsem se snažila být veselá před dětmi, ale doma jsem brečela do polštáře a přemýšlela, kde jsem udělala chybu.

Jednoho večera mi zavolala mamka: „Aničko, přijď na neděli na oběd. Udělám svíčkovou.“ Věděla jsem, že to znamená: Přijeď domů, potřebuješ oporu. U stolu seděl i táta a mlčky mě pozoroval. Když jsem začala vyprávět o tom, co se stalo s Petrem, mamka mě objala a táta jen tiše řekl: „Někdy je lepší být chvíli sám a zjistit, co vlastně chceš.“

Ale já jsem nechtěla být sama. Chtěla jsem zpátky svůj život s Petrem – i když už dávno nebyl takový jako dřív.

Jednoho dne mi přišla zpráva od Petra: „Můžeme se sejít? Potřebuju si promluvit.“ Srdce mi poskočilo nadějí i strachem zároveň. Sešli jsme se v malé kavárně u Náměstí Míru. Petr vypadal unaveněji než kdy dřív.

„Aničko… promiň mi to všechno,“ začal tiše. „Já… poslední dobou nevím, kdo vlastně jsem. V práci mě tlačí do věcí, které nechci dělat. Doma mám pocit, že tě zklamávám. A moje máma…“

„Tvoje máma mě nikdy neměla ráda,“ skočila jsem mu do řeči a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila vztek místo smutku.

Petr sklopil oči: „To není tvoje vina. Já jen… možná jsme spolu začali moc brzy. Možná jsme si nedali čas zjistit, co opravdu chceme.“

Seděli jsme tam dlouho a mlčeli. Venku začalo sněžit a lidé spěchali domů za teplem. Já ale věděla, že domů už nejdu – aspoň ne do toho domova, který jsme si s Petrem budovali.

Když jsem přišla zpátky do bytu, sbalila jsem pár jeho věcí do krabice a položila ji ke dveřím. Pak jsem si sedla na gauč a poprvé po dlouhé době pustila televizi jen pro sebe.

Začala jsem chodit na lekce jógy a jednou týdně na keramiku s kolegyní ze školy. Pomalu jsem si zvykala na ticho v bytě – už nebylo tak děsivé jako dřív.

Jednou večer mi Klára napsala: „Jdeme na víno! A žádné výmluvy!“ Smála jsem se poprvé od té doby, co Petr odešel.

Dnes už vím, že někdy ani láska nestačí k tomu, aby vztah vydržel. Že je důležité neztratit sama sebe – i když to znamená pustit toho druhého.

Občas si ale pořád kladu otázku: Kde je ta hranice mezi tím bojovat za vztah a tím odejít? A jak poznat, kdy už je čas pustit člověka, kterého milujete?