Dvě tváře pravdy: Můj život s Petrem

„Kde jsi byl včera večer, Petře?“ zeptala jsem se tiše, když jsem slyšela, jak se klíč otáčí v zámku. Bylo půl druhé ráno a já už dávno měla spát, ale místo toho jsem seděla v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Petr se na mě ani nepodíval, jen si sundal kabát a zamumlal: „Zdržel jsem se v práci, víš, jak to teď máme.“

Ale já už věděla, že lže. Poslední týdny byl jiný. Odtažitý, nervózní, často mizel na dlouhé hodiny a jeho telefon byl najednou chráněný heslem. Vždycky jsme si byli blízcí, smáli se spolu, plánovali výlety s dětmi do Krkonoš, ale teď mezi námi stála neviditelná zeď. A já jsem cítila, že za tou zdí je něco, co mě může zničit.

Začalo to nevinně. Našla jsem v jeho kapse účtenku z restaurace v Karlíně, kde jsme spolu nikdy nebyli. Pak jsem zahlédla na jeho mobilu zprávu: „Děkuju za krásný večer, miláčku.“ Srdce mi bušilo až v krku. Když jsem se ho na to zeptala, vymlouval se, že je to kolegyně, která si dělá legraci. Ale já jsem věděla, že mi neříká pravdu.

Jednoho dne, když byl v koupelně, jsem sebrala odvahu a podívala se do jeho telefonu. Heslo jsem uhodla – byl to den narození naší dcery. V konverzacích jsem našla stovky zpráv s ženou jménem Jana. Psali si o všedních věcech, o dětech, o tom, jak se těší na společný víkend. Bylo to, jako bych četla svůj vlastní život, jen s jinou ženou.

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Seděla jsem na posteli, telefon v ruce, a nevěděla, co mám dělat. V hlavě mi běžely obrazy všech těch let, co jsme spolu byli. Vzpomněla jsem si na naši svatbu v malém kostelíku na Vysočině, na první společné Vánoce, na to, jak mě držel za ruku, když jsem rodila našeho syna. A teď tohle.

Když Petr vyšel z koupelny, podívala jsem se mu do očí a řekla: „Vím o Janě.“ Zbledl, posadil se ke mně a začal brečet. „Promiň, já… já nevím, jak se to stalo. Nechtěl jsem ti ublížit.“

Chtěla jsem křičet, rozbít něco, ale místo toho jsem jen tiše plakala. „Kolik let to trvá?“ zeptala jsem se. „Tři roky,“ zašeptal. „A ona o mně ví?“ „Ne. Myslí si, že jsem rozvedený.“

V tu chvíli jsem pocítila zvláštní druh vzteku – ne jen na něj, ale i na sebe, že jsem si ničeho nevšimla. Jak mohl žít dva životy, milovat dvě ženy, mít dvě rodiny? Jak jsem mohla být tak slepá?

Následující dny byly jako zlý sen. Petr mi slíbil, že s Janou skončí, že chce být jen se mnou a s dětmi. Ale já už mu nevěřila. Potřebovala jsem znát pravdu. Sehnala jsem si její adresu a jedno odpoledne, když byl Petr v práci, jsem se vydala za ní.

Bydlela v paneláku na Proseku. Když mi otevřela, byla překvapená, ale milá. „Dobrý den, já jsem Eva, manželka Petra Novotného.“ Viděla jsem, jak jí v očích probleskla panika. „To není možné… Petr říkal, že je rozvedený.“

Seděly jsme spolu v její kuchyni, dvě cizí ženy, které spojil stejný muž. Povídaly jsme si dlouhé hodiny, skládaly dohromady střípky pravdy. Obě jsme byly podvedené, obě jsme milovaly stejného člověka, obě jsme mu věřily. Jana měla s Petrem malou dceru, o které jsem neměla ani tušení.

Když jsem se vrátila domů, cítila jsem se prázdná. Petr na mě čekal, chtěl všechno vysvětlovat, ale já už nechtěla slyšet žádné lži. „Musíš odejít,“ řekla jsem mu. „Musíš si vybrat, ale já už nechci být součástí tvého dvojího života.“

Následovaly týdny plné hádek, slz a ticha. Děti nechápaly, co se děje, ptaly se, proč tatínek nebydlí doma. Snažila jsem se být silná kvůli nim, ale v noci jsem brečela do polštáře. Přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu, proč jsem nebyla dost dobrá.

Jednoho dne mi Jana zavolala. „Evo, nechceš se sejít? Myslím, že bychom si mohly pomoci.“ Setkaly jsme se v kavárně na Letné. Povídaly jsme si o všem – o bolesti, o zradě, o tom, jak se znovu postavit na nohy. Bylo zvláštní, jak moc jsme si byly podobné. Obě jsme chtěly jen obyčejné štěstí, rodinu, lásku.

Časem jsme se s Janou staly přítelkyněmi. Pomáhaly jsme si navzájem, když bylo nejhůř. Petr nakonec zůstal sám. Děti ho vídaly o víkendech, ale už nikdy to nebylo jako dřív.

Dnes, když se dívám zpět, vím, že jsem udělala správné rozhodnutí. Naučila jsem se být silná, postavit se za sebe a nebát se pravdy. Ale někdy v noci, když je ticho a děti spí, přemýšlím: Jak je možné, že člověk, kterého milujete, dokáže tak hluboce zradit? A je vůbec možné někdy znovu někomu věřit?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se po takové zradě ještě začít znovu věřit v lásku?