Zaseknutý mezi minulostí a budoucností: Život s mámou, která už není tou, kterou bývala

„Péťo, kde jsi? Potřebuju pomoct s těmi prášky!“ ozvalo se z ložnice, sotva jsem položil klíče na stůl. Byl pátek večer a místo aby mě čekala sklenička s kamarády v hospodě U Vopičky, čekala mě máma a její nekonečný seznam potřeb. Vždycky to začíná stejně – prášky, pak čaj, pak deka, pak televize. A já? Já jen přikyvuju, usmívám se a v duchu počítám minuty do chvíle, kdy půjdu spát.

„Už jdu, mami,“ odpovídám a snažím se skrýt podráždění. Vcházím do pokoje a vidím ji – drobnou postavu pod těžkou peřinou, oči unavené, ale pořád plné očekávání. „Dáš mi ty prášky? A nezapomeň na ten na tlak, ten modrý!“ připomíná mi potřetí dneska.

Když jsem před pěti lety přišel o práci v reklamce a rozpadl se mi vztah s Lenkou, neměl jsem kam jít. Máma mě přijala zpátky do bytu, kde jsem vyrůstal. Tehdy byla ještě čilá, chodila na procházky do parku a pekla bábovku pro sousedy. Jenže pak přišla mrtvice a všechno se změnilo. Najednou jsem to byl já, kdo musel být silný.

„Péťo, proč jsi tak smutný?“ ptá se mě občas večer, když si myslí, že spím. Neodpovídám. Jak jí mám vysvětlit, že mám pocit, jako bych žil něčí cizí život? Že mě dusí nejen její potřeby, ale i vlastní výčitky? Každý den si říkám: Zítra to bude lepší. Zítra si najdu práci. Zítra půjdu ven. Ale zítra nikdy nepřijde.

Jednou týdně přijde sestra Jana. „Musíš myslet i na sebe,“ říká mi pokaždé. „Nemůžeš tu být věčně zavřený.“ Ale kdo by tu byl s mámou? Jana má rodinu a práci v Plzni. Já jsem ten svobodný, bezdětný – logicky to padlo na mě.

Někdy si představuju jiný život. Život, kde mám vlastní byt, kde mě ráno budí slunce a ne volání z ložnice. Kde můžu jít na koncert nebo na pivo bez toho, abych měl výčitky svědomí. Ale pak slyším maminčino zakašlání a všechno je zpátky.

Jednoho večera jsem seděl u okna a díval se na světla města. Venku šuměl život – smích z hospody naproti, tramvaje cinkaly do tmy. Máma spala a já poprvé po dlouhé době brečel. Ne kvůli ní – kvůli sobě. Kvůli tomu, co jsem ztratil a co už možná nikdy nenajdu.

„Péťo?“ ozvalo se tiše z ložnice. „Jsi tam?“

„Jsem tu, mami,“ odpověděl jsem a utřel si slzy.

Jednou jsem se pokusil mámě říct, že bych chtěl žít jinak. „Mami… někdy mám pocit, že bych potřeboval trochu víc prostoru.“ Podívala se na mě těma svýma velkýma očima a řekla: „Já vím, Péťo. Ale já už nikoho jiného nemám.“

A tak tu zůstávám. Každý den stejný rituál – snídaně, léky, televize, oběd od sousedky paní Novákové (protože vařit už nestíhám), večerní zprávy a nekonečné čekání na noc.

Někdy mi píše Honza ze střední: „Přijď na pivo! Už tě tu nevidíme.“ Odpovídám vyhýbavě: „Snad příště.“ Ale příště nikdy nepřijde.

Začal jsem chodit k psycholožce. „Musíte si dovolit být šťastný,“ říká mi. Ale jak? Když každý pokus o změnu ve mně vyvolává pocit zrady? Když mám pocit, že pokud odejdu, máma to nezvládne?

Jednou večer jsem seděl s mámou u starých fotek. Byla tam i fotka z mé maturity – já v obleku, ona pyšná vedle mě. „Pamatuješ?“ zeptala se tiše. Přikývl jsem a v tu chvíli jsem si uvědomil, že i ona ztratila svůj život. Že jsme oba uvěznění v minulosti.

Někdy přemýšlím: Je správné obětovat svůj život pro druhého? Nebo je sobecké chtít víc? Co byste udělali vy na mém místě?