Vůně obyčejného mýdla: Příběh o rozchodu, rodinných tajemstvích a hledání sebe sama

„Tohle už dál nejde, Petře!“ vykřikla jsem, až se mi hlas zlomil. Stála jsem uprostřed naší malé kuchyně v paneláku na Proseku, ruce se mi třásly a v nose mě pálila vůně obyčejného mýdla, kterým jsem před chvílí drhla dřez. Petr se na mě díval s nepochopením, v očích měl směs vzteku a strachu. „Co to zase máš? Vždyť jsme si všechno vysvětlili!“ Jeho hlas byl unavený, jako by už předem věděl, že tentokrát je to jiné.

V tu chvíli jsem věděla, že už není cesty zpět. Všechno to začalo tak krásně – seznámili jsme se na svatbě mé nejlepší kamarádky Lenky. Petr byl vtipný, pozorný, uměl naslouchat. Po roce jsme se zasnoubili a já měla pocit, že žiju svůj sen. Jenže sny se někdy mění v noční můry.

Začalo to nenápadně. Petr trávil čím dál víc času v práci, domů chodil pozdě a unavený. Když jsem se ptala, co se děje, odbyl mě: „Musím makat, abychom měli na svatbu.“ Ale já cítila, že je za tím něco víc. Jednoho večera jsem našla v jeho kapse účtenku z restaurace U Medvídků – večeře pro dva, datum i čas odpovídaly době, kdy mi tvrdil, že je na služební cestě v Brně.

Srdce mi bušilo až v krku. Když jsem se ho zeptala, kdo byl s ním, zamračil se: „To byla pracovní schůzka.“ Ale já poznala lež. Od té chvíle mezi námi vyrostla zeď mlčení a nedůvěry.

Moje máma mi pořád opakovala: „Hlavně neudělej ostudu! Všichni čekají na tu svatbu.“ Táta jen mlčel a schovával se za noviny. Všude kolem mě tlak – od rodiny, kamarádek i kolegyň v práci. „Takového chlapa už nenajdeš,“ šeptala mi kolegyně Jana u kafe. Jenže já už nemohla dál předstírat.

Jednoho večera jsem seděla ve vaně a zírala do stropu. Vzpomněla jsem si na dětství – na vůni obyčejného mýdla, kterým mě myla babička. Tehdy bylo všechno jednoduché. Teď jsem měla pocit, že se topím ve vlastním životě.

Když jsem Petru řekla pravdu – že už mu nevěřím a nechci žít ve lži – rozzuřil se: „Tak tohle mi neuděláš! Co řeknu rodičům? Co naši známí?“ Jeho slova bolela víc než cokoliv jiného. Najednou mi došlo, že mu nejde o mě, ale o to, jak bude vypadat navenek.

Následovaly týdny plné hádek a ticha. Petr odmítal zrušit svatbu, jeho matka mi volala každý den: „Alenko, přece to nevzdáš kvůli nějaké hlouposti!“ Moje vlastní máma mě obviňovala: „Zklamala jsi nás.“

Byly dny, kdy jsem si přála prostě zmizet. Jedinou útěchou mi byla Lenka. „Víš co?“ řekla jednou večer u vína. „Radši být sama než nešťastná s někým, kdo ti lže.“

Jedno ráno jsem se probudila a věděla jsem, že musím odejít. Zabalila jsem pár věcí do batohu a odešla k Lence na Žižkov. Petr mi ještě volal a psal zprávy plné výčitek i proseb. Ale já už byla rozhodnutá.

Začala jsem znovu – našla si malý podnájem a práci v knihkupectví. První týdny byly těžké. Každý večer jsem brečela do polštáře a ptala se sama sebe: „Neudělala jsem chybu?“ Ale s každým dalším dnem jsem cítila větší úlevu.

Jednou večer jsem šla po dešti domů a ucítila známou vůni mýdla z otevřeného okna v přízemí. Zastavila jsem se a usmála se sama pro sebe. Možná je život složitější než pohádky – ale je můj.

Dnes už vím, že někdy musíme pustit všechno, co jsme si mysleli, že chceme, abychom našli sami sebe. A tak se ptám: Kolik z nás žije život podle očekávání druhých? A kolik z nás má odvahu říct dost?