Kaše na stole a ticho za dveřmi: Příběh jedné rodiny v Praze

„Zase ta kaše?“ ozvalo se zpoza stolu, kde seděla moje dcera Anička a míchala lžící v talíři. Vzduch v našem malém bytě na pražském sídlišti byl těžký, prosycený vůní másla a mléka, ale i něčím nepojmenovatelným – napětím, které viselo mezi námi už měsíce.

Za tenkou stěnou jsem slyšela smích. Můj bratr Petr a jeho žena Lucie právě dorazili domů. Zaslechla jsem šustění papírových tašek, cinkání skleniček a tlumené hlasy. Věděla jsem, že si zase přinesli sushi nebo steaky z nějaké drahé restaurace. Nikdy nás nepozvali, nikdy se nepodělili. Jen občas Lucie prohodila na chodbě: „To víš, Jozefíno, každý má to, co si zaslouží.“

„Mami, proč oni mají pořád něco lepšího?“ zeptala se Anička tiše. Její oči byly plné smutku i dětské zvědavosti. Co jí mám říct? Že život není spravedlivý? Že Petr měl štěstí na práci a já zůstala sama s dětmi po tom, co nás opustil jejich otec? Že někdo má víc a někdo míň?

„Kaše je zdravá,“ odpověděla jsem nakonec a pohladila ji po vlasech. Ale sama jsem cítila v krku knedlík. Každý večer stejná scéna: my u stolu s obyčejným jídlem, za dveřmi hostina a smích.

Jednou večer jsem zaslechla hádku za stěnou. Petr křičel: „Lucie, nemůžeš být pořád taková! Jsou to moje krev! Aspoň jednou bychom je mohli pozvat.“

Lucie odsekla: „A proč? Jozefína si vždycky jen stěžuje. Neumí si vydělat víc peněz, tak ať si vaří kaši.“

Srdce mi bušilo až v krku. Bylo to poprvé, co jsem slyšela Petra stát na mojí straně. Ale stejně – nikdy se nic nezměnilo.

Jednoho dne přišla Anička ze školy uplakaná. „Děti se mi smály, že pořád smrdím po kaši,“ vzlykala. Objala jsem ji a slíbila, že zkusím uvařit něco jiného. Ale peníze na maso nebo ryby prostě nebyly.

Večer jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních. Přemýšlela jsem, kde jsme udělali chybu. Proč jsme si s Petrem tak vzdálení? Vždyť jsme spolu vyrůstali, hráli si na dvorku, dělili se o poslední rohlík. Kde se to všechno pokazilo?

Další den jsem potkala Petra na chodbě. „Petře, můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se tiše.

Zastavil se a podíval se na mě unavenýma očima. „Co potřebuješ?“

„Nevím… Jen… proč už nejsme jako dřív? Proč je mezi námi tolik ticha?“

Petr si povzdechl. „Lucie nechce, abychom se moc stýkali. Myslí si, že nás jen využíváš.“

„Využívám? Nikdy jsem vás o nic nežádala!“ vyhrkla jsem.

„Já vím,“ řekl Petr tiše. „Ale ona to tak vidí.“

V tu chvíli jsem pocítila směs vzteku a zoufalství. Chtěla jsem křičet, rozbít tu zeď mezi našimi byty i našimi srdci.

Doma jsem dlouho přemýšlela nad tím, co dál. Mám bojovat? Má smysl snažit se o smíření? Nebo mám přijmout osud a dál vařit kaši?

Jednoho večera Anička přišla s nápadem: „Mami, pojďme pozvat strejdu Petra a tetu Lucii na večeři! Uvaříme jim naši nejlepší kaši!“

Zasmála jsem se přes slzy. „To by asi nechtěli…“

„Ale aspoň to zkusíme!“ trvala na svém.

A tak jsme druhý den zaklepaly na jejich dveře s miskou čerstvé kaše v ruce.

Lucie otevřela a podívala se na nás s překvapením i odporem. „Co chcete?“

„Chtěly bychom vás pozvat na večeři,“ řekla Anička statečně.

Lucie se zasmála: „Na kaši? To myslíte vážně?“

Petr stál za ní a díval se na mě s provinilým výrazem.

„Ano,“ řekla jsem pevně. „Je to to nejlepší, co máme.“

Lucie zavrtěla hlavou a zabouchla dveře.

Stály jsme tam chvíli v tichu. Pak Petr otevřel dveře znovu a tiše řekl: „Já přijdu.“

Ten večer seděl Petr u našeho stolu poprvé po letech. Jedl kaši a mlčel. Nakonec řekl: „Promiň, že jsem tě nechal samotnou.“

Objali jsme se a já věděla, že aspoň něco se změnilo.

Ale Lucie už nikdy nepřišla.

Někdy přemýšlím: Je rodina opravdu o krvi? Nebo o tom, kdo s vámi sedí u stolu – i když je na něm jen obyčejná kaše?

Co byste udělali vy? Má cenu bojovat za rodinu, když druhá strana nechce? Nebo je lepší nechat minulost být?