Když sousedské hranice prasknou: Příběh jedné mámy z Prahy

„Jano, prosím tě, mohla bys dneska zase pohlídat Aničku? Mám poradu v práci a nikdo jiný nemůže.“ Lenka stála ve dveřích našeho bytu, v ruce už držela batůžek své dcery a ani nečekala na odpověď. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zhroutil svět. Bylo to už potřetí tenhle týden. Můj vlastní syn Matěj seděl v obýváku a tiše skládal puzzle, aniž by si mě všiml.

Zavřela jsem oči a v duchu počítala do deseti. „Lenko, víš, že mám dneska taky práci. Potřebuju napsat článek do uzávěrky.“ Ale ona jen mávla rukou: „To zvládneš večer, jsi přece doma. Prosím tě, je to jen na dvě hodiny.“

Dveře cvakly a Anička už byla uvnitř. Slyšela jsem, jak si s Matějem povídají, ale já jsem cítila jen tíhu na hrudi. Kdy se tohle stalo? Kdy jsem se změnila z kamarádky v samozřejmou službu? Vždyť jsme si byly s Lenkou tak blízké. Když jsme se před třemi lety nastěhovaly na stejné patro paneláku na Proseku, byly jsme obě čerstvé mámy, plné nadějí a plánů. Sdílely jsme první dětské nemoci, společné procházky i večerní skleničky vína na balkoně.

Jenže pak se Lenka vrátila do práce a já zůstala doma na volné noze. Najednou bylo všechno jinak. Každý týden přibývalo dnů, kdy jsem hlídala Aničku. Nejprve to bylo jednou za čas, pak dvakrát týdně, pak skoro denně. Lenka mi vždycky poděkovala, někdy přinesla kávu nebo čokoládu, ale nikdy se nezeptala, jestli opravdu můžu nebo chci.

Začala jsem být unavená. Moje práce šla stranou, Matěj byl čím dál víc podrážděný a já měla pocit, že už nejsem ani matka, ani kamarádka – jen někdo, kdo je vždycky po ruce. Když jsem si jednou dovolila říct Lence, že bych potřebovala volno, urazila se: „No promiň, myslela jsem, že jsme kamarádky. Já bych ti taky pomohla.“ Ale nikdy mi nenabídla hlídání zpátky.

Jednoho večera jsem seděla u kuchyňského stolu a brečela do hrnku s čajem. Matěj přišel a objal mě kolem ramen. „Mami, proč jsi smutná?“ zeptal se tiše. „Protože mám pocit, že mě nikdo neposlouchá,“ zašeptala jsem.

Dny plynuly a já byla čím dál zoufalejší. Všichni kolem mě měli své starosti – manželé odvedle řešili rozvod, paní Nováková z osmého patra bojovala s nemocí. Ale já měla pocit, že moje trápení nikoho nezajímá. Když jsem si postěžovala mamince po telefonu, řekla mi: „No tak jí to řekni na rovinu! Musíš si umět dupnout.“ Jenže já jsem nikdy nebyla ta, co by dupala.

Jednoho dne přišla Lenka s Aničkou už ráno. „Jano, dneska potřebuju hlídat celý den. Mám školení až do večera.“ V tu chvíli ve mně něco prasklo. „Ne,“ řekla jsem nahlas a jasně. Lenka zůstala stát s otevřenou pusou. „Cože?“

„Nezlob se, ale dneska nemůžu. Potřebuju čas pro sebe a pro Matěje. Už toho bylo moc.“

Lenka chvíli mlčela a pak se zamračila: „Tak promiň, že obtěžuju! Myslela jsem, že jsme kamarádky.“ Popadla Aničku za ruku a odešla.

Celý den jsem měla sevřený žaludek. Co když jsem to přehnala? Co když teď přijdu o jedinou blízkou osobu v domě? Ale zároveň jsem cítila úlevu – poprvé po dlouhé době jsem si mohla s Matějem zajít na hřiště bez spěchu a stresu.

Večer mi přišla zpráva: „Promiň za dnešek. Asi jsem to přehnala. Potřebovala bych někdy taky pohlídat Aničku – ale chápu, když nebudeš chtít.“

Dlouho jsem přemýšlela nad odpovědí. Nakonec jsem napsala: „Ráda ti pomůžu občas, ale potřebuju vědět předem a musí to být vzájemné.“

Od té doby se náš vztah změnil. Už to nebylo samozřejmé – někdy jsme si pomohly navzájem, jindy jsme si daly prostor. Nebylo to jednoduché; někdy jsme spolu nemluvily celé týdny. Ale já jsem se naučila říkat ne a chránit sebe i svého syna.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké nastavit hranice i mezi přáteli? Proč máme strach říct si o respekt? Máte to taky tak? Napište mi svůj názor – nejsem v tom sama?