Jedno ráno, kdy se všechno změnilo: Můj muž už nikdy nevstal sám

„Petře! Petře, slyšíš mě?“ křičela jsem, když jsem ho našla ležet na studené zemi u staré jabloně. Jeho oči byly otevřené, ale v pohledu byl strach a bezmoc, jakou jsem u něj nikdy neviděla. Ještě před pár týdny by se mi smál, že jsem přehnaně úzkostlivá, když mu připomínám, aby si dával pozor na schodech. Teď jsem klečela v blátě a třásla se zimou i hrůzou.

Sanitka přijela rychle, ale čas se mi vlekl jako nikdy předtím. V nemocnici mi lékařka řekla: „Pan Novák utrpěl těžký úraz páteře. Je nám líto, ale bude potřebovat dlouhodobou péči.“ V tu chvíli jsem cítila, jak se mi svět rozpadá pod rukama. Petr byl vždycky silný, pracovitý chlap – opravoval střechy sousedům, sekal trávu všem ve vsi, večer si dal pivo v hospodě a smál se na celé kolo. Teď ležel v nemocniční posteli a já mu musela podávat vodu brčkem.

První týdny byly jako zlý sen. Každý den jsem jezdila do nemocnice, domů jsem se vracela pozdě večer a padala do postele s hlavou plnou strachu. Když ho konečně pustili domů, začal nový boj. Všude po domě byly rampy a madla, koupelna vypadala jako nemocniční pokoj. Petr byl na vozíku a já se učila všechno – jak ho přenést z postele, jak mu pomoci na záchod, jak mu umýt vlasy. Někdy jsem měla pocit, že už nejsem jeho žena, ale zdravotní sestra.

Jednou v noci jsem seděla v kuchyni s hlavou v dlaních a tiše plakala. Slyšela jsem jeho hlas: „Jano? Jsi tam?“ Rychle jsem si otřela slzy a šla za ním. „Potřebuju na záchod,“ řekl tiše. Pomohla jsem mu a pak jsme oba mlčeli. Cítila jsem mezi námi zeď – on se styděl za svou bezmocnost, já za to, že někdy toužím utéct.

Moje máma mi říkala: „Janičko, musíš myslet i na sebe. Nemůžeš se obětovat úplně.“ Ale jak to mám udělat? Petr je pořád můj muž – pořád ho miluju, i když někdy mám pocit, že už nemůžu dál. Kamarádky mě zvou na kafe, ale já nemám sílu ani chuť. Všechno se točí kolem péče: léky, převazy, rehabilitace. Někdy mám vztek na něj i na sebe – proč právě my? Proč nám život vzal všechno hezké?

Jednou večer přišla na návštěvu sousedka Alena. Seděla u stolu a dívala se na mě: „Jano, ty jsi úplně vyčerpaná. Nechceš si aspoň na víkend odpočinout? Já bych ti s Petrem pomohla.“ Jenže já nedokážu odejít. Mám pocit viny – co když se mu něco stane? Co když mě bude potřebovat a já tam nebudu?

Petr je někdy protivný. Křičí na mě kvůli maličkostem, hádáme se kvůli jídlu nebo televizi. Vím, že je zoufalý a ztratil smysl života – ale někdy mám chuť mu říct, že já taky. Pak si to vyčítám a omlouvám se mu za všechno možné.

Jednou jsme spolu seděli na terase a dívali se na západ slunce. Petr mlčel dlouho, pak řekl: „Víš, Jano… kdybys chtěla odejít, nezlobil bych se na tebe.“ Ztuhla jsem. „To neříkej,“ zašeptala jsem. „Nikdy bych tě neopustila.“ Ale v hlavě mi zněla otázka: opravdu bych to nikdy neudělala? Nebo jen neumím žít bez pocitu povinnosti?

Někdy si představuju jiný život – že bych šla do práce, smála se s kolegyněmi, večer si dala víno s kamarádkami. Ale pak vidím Petra a vím, že by to byla zrada všeho, co jsme spolu prožili. Přesto mě někdy přepadne závist vůči lidem, kteří mají svobodu rozhodovat o svém čase.

Začala jsem chodit k psycholožce do okresního města. Poprvé v životě jsem někomu řekla nahlas: „Mám strach, že už nejsem manželka, ale jen pečovatelka.“ Psycholožka mi řekla: „To je normální pocit. Ale musíte najít rovnováhu mezi péčí o něj a péčí o sebe.“ Jenže jak?

Někdy mám pocit, že mě okolí obdivuje – říkají mi silná žena, hrdinka. Ale já se tak necítím. Jsem unavená, někdy zlá a často zoufalá. Přesto každý den vstávám a dělám všechno znovu.

Když večer usínám vedle Petra a slyším jeho klidný dech, ptám se sama sebe: Je tohle ještě láska? Nebo už jen zvyk a povinnost? A kde je hranice mezi věrností druhému a věrností sobě?