Nevhodný zeť: Příběh Jany a boj o přijetí

„Jestli si ho vezmeš, už nejsi moje dcera!“ zasyčela máma přes stůl, zatímco kapky deště bubnovaly na okno naší kuchyně v paneláku na Jižním Městě. Bylo mi dvacet čtyři a poprvé v životě jsem cítila, že se mi pod nohama propadá zem. Táta seděl mlčky vedle ní, ruce zaťaté v pěst. Vzduch byl těžký, napjatý jako struna. V hlavě mi hučelo. Petr stál venku pod lampou, čekal na mě v dešti, protože věděl, že doma to nebude jednoduché.

„Mami, já ho miluju,“ zašeptala jsem a hlas se mi třásl. „On je… on je jiný než ostatní. Je hodný, pracovitý…“

„Je řidič kamionu! Co z něj bude? Jak tě uživí? Co na to řeknou lidi?“ Máma se rozkřičela a já cítila, jak se mi do očí derou slzy. V tu chvíli jsem věděla, že tohle nebude jen hádka. To bude válka.

Petr byl všechno, co si máma nepřála. Nebyl právník ani doktor, neměl vysokou školu. Jeho ruce byly mozolnaté od práce a jeho smích byl upřímný a hlasitý. Poznali jsme se na svatbě mé nejlepší kamarádky Lucie – on tam tehdy přijel s nákladem piva a já mu pomáhala vykládat sudy. Od té doby jsme byli nerozluční.

Ale doma to bylo jiné. Máma chtěla pro mě „něco víc“. Vždycky říkala: „Janičko, ty máš na víc než my. Musíš si najít někoho, kdo tě vytáhne nahoru.“ Jenže já jsem chtěla někoho, kdo mě podrží, když padám.

První týdny po té hádce byly peklo. Máma se mnou nemluvila, táta jen krčil rameny a schovával se za noviny. Petr mě utěšoval: „To přejde. Oni mě poznají.“ Ale já věděla, že to nebude tak jednoduché.

Jednou večer jsem přišla domů později. Máma seděla v kuchyni a kouřila jednu cigaretu za druhou. „Víš vůbec, co děláš?“ zeptala se tiše.

„Vím,“ odpověděla jsem pevněji, než jsem se cítila.

„A co když tě opustí? Co když přijdeš o všechno?“

„Ale mami… vždyť já už teď přicházím o tebe.“

Rozplakala se. Poprvé jsem ji viděla tak zlomenou. Objala mě a chvíli jsme jen seděly v tichu.

Petr se snažil. Nosil mámě kytky, opravoval jí kapající kohoutek, nabízel jí svezení do práce. Ale ona byla jako ledovec – neoblomná a chladná.

Jednou jsme šli s Petrem na procházku do Hostivařského lesa. Povídali jsme si o budoucnosti. „Víš,“ řekl najednou, „já bych pro tebe udělal cokoliv. Ale nechci tě tahat do života, kde budeš pořád jen bojovat.“

„Já nechci nikoho jiného,“ odpověděla jsem a chytila ho za ruku.

O měsíc později jsem zjistila, že jsem těhotná. Byla jsem vyděšená i šťastná zároveň. Když jsem to řekla mámě, zbledla jako stěna.

„To snad ne…“ šeptla.

„Mami, prosím tě…“

„Takže teď už není cesty zpět?“

„Nechci zpět. Chci jít dopředu.“

Začalo období ticha. Máma se mnou skoro nemluvila. Táta mi tajně nosil ovoce a ptal se na miminko. Petr pracoval ještě víc – bral noční směny i víkendy.

Když se narodil Matýsek, všechno se změnilo. Máma přišla do porodnice – nejistá, nervózní. Podívala se na malého a rozplakala se.

„Je celý po tobě,“ řekla tiše.

Petr stál vedle mě a držel mě za ruku. Poprvé jsem viděla mámu usmát se na něj – ne úplně upřímně, ale byl to začátek.

Roky plynuly. Petr byl skvělý táta i manžel. Nikdy jsme neměli moc peněz – dovolená byla maximálně u babičky na chalupě v Orlických horách – ale byli jsme šťastní. Máma si pomalu zvykala. Jednou dokonce řekla sousedce: „Můj zeť je sice řidič kamionu, ale lepšího chlapa bych dceři nepřála.“

Jenže život není pohádka. Když bylo Matýskovi pět let, Petr měl vážnou nehodu na D1. Volali mi z nemocnice uprostřed noci – nikdy nezapomenu ten pocit hrůzy a bezmoci.

Seděla jsem u jeho postele a držela ho za ruku. Byl v bezvědomí dva dny. Máma přišla za mnou do nemocnice – poprvé od svatby mě objala a řekla: „Odpusť mi… byla jsem hloupá.“

Petr se nakonec uzdravil – pomalu, ale jistě. Máma mu nosila polévky do nemocnice a četla mu noviny nahlas.

Dnes je Matýskovi deset let a já vím jedno: láska není o penězích ani o titulech. Je o tom stát při sobě i ve chvílích, kdy je všechno proti vám.

Někdy si večer sednu na balkon našeho bytu a přemýšlím: Kolik lidí kolem nás žije podle očekávání druhých? Kolik z nás má odvahu jít za tím, co opravdu cítí? Co byste udělali vy na mém místě?