Návrat domů: Když peníze roztrhají rodinu
„To si děláš srandu, tati? Sto korun? V dnešní době?“ Tomášův hlas se nesl kuchyní jako ledový vítr. Seděl u stolu, ruce založené na prsou, a jeho oči se zabodávaly do mé tváře. Klárka, moje vnučka, právě rozbalila obálku s bankovkou a její dětský úsměv mi na okamžik zahřál srdce. Jenže Tomášův tón mě okamžitě vrátil zpátky do reality.
Dvacet let jsem pracoval v Německu na stavbách, abych své dceři Janě a její rodině mohl zajistit lepší život. Každý měsíc jsem posílal peníze domů, platil za jejich byt v Brně a doufal, že až se vrátím, budu vítán s otevřenou náručí. Místo toho mě čekalo něco úplně jiného.
„Tomáši, je to dárek pro Klárku. Vždyť je jí teprve osm,“ snažil jsem se vysvětlit. Jana seděla naproti mně a nervózně si pohrávala s prstenem na ruce. „Tati, víš, že dneska už za stovku skoro nic nekoupíš,“ špitla tiše.
Podíval jsem se na Klárku. Držela bankovku v ruce a její oči se střídavě dívaly na mě a na otce. „Dědo, já si za to koupím pastelky!“ vykřikla nadšeně. V tu chvíli jsem měl chuť Tomáše vyhodit z domu. Ale ovládl jsem se.
Po večeři jsem seděl na balkoně a díval se na paneláky kolem. Všechno mi připadalo cizí. Když jsem odcházel do Německa, byl Tomáš ještě student. Tehdy byl skromný, vděčný za každou pomoc. Teď měl vlastní firmu na autodíly a pořád mluvil jen o penězích.
Druhý den ráno jsem zaslechl jejich rozhovor v kuchyni. „Jana, tvůj táta by mohl přispět víc. Vždyť má našetřeno, ne? A Klárka potřebuje nový tablet do školy.“
„Tomáši, prosím tě… Táta nám pomáhal celý život,“ odpověděla Jana unaveně.
Cítil jsem, jak se ve mně vaří krev. Vešel jsem do kuchyně a postavil se před Tomáše. „Poslouchej mě dobře. Peníze nejsou všechno. Já jsem makal dvacet let v cizině, abyste měli střechu nad hlavou. Ale teď mám pocit, že ti jde jen o to, kolik ti kdo dá.“
Tomáš se ušklíbl. „To říká někdo, kdo tu nebyl, když jsme tě potřebovali.“
Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí. Otočil jsem se k Janě: „Tohle si myslíš taky?“
Jana sklopila oči. „Tati… bylo to těžké. Ale já vím, že jsi dělal, co jsi mohl.“
Ten den jsem odešel z bytu a šel pěšky přes celé město. Hlavou mi běžely vzpomínky – jak jsem Janě kupoval první kolo, jak jsme chodili na výlety do Moravského krasu… Teď seděla mezi dvěma světy: mezi mnou a Tomášem.
Večer mi Jana volala. „Tati, promiň za Tomáše. On je poslední dobou pod tlakem… Firma nejde dobře.“
„Jani, já chápu, že je těžká doba. Ale nechci být pro vás jen bankomat.“
„To nejsi! Klárka tě má ráda… Já taky.“
Ale věděl jsem, že něco se změnilo. Už to nebyla ta rodina, kterou jsem opustil před dvaceti lety.
Další týdny byly plné napětí. Tomáš mi vyčítal každou korunu – když jsem koupil Klárce knížku nebo když jsem přinesl domů koláče z pekárny. Jednou večer dokonce přišel do mého pokoje: „Hele, Františku, když už tu bydlíš zadarmo, mohl bys přispět aspoň na elektřinu.“
V tu chvíli mi došlo, že už tu nejsem doma.
Začal jsem hledat malý byt na okraji Brna. Jana to zjistila a přišla za mnou: „Tati, prosím tě, neodcházej… Klárka tě potřebuje.“
Podíval jsem se jí do očí: „Janičko, já vás mám rád. Ale nemůžu žít tam, kde si mě neváží.“
Odstěhoval jsem se do garsonky v Líšni. Klárka mi občas volala přes tablet: „Dědo, kdy přijdeš zase na návštěvu?“
„Brzy, zlatíčko,“ odpovídal jsem pokaždé.
Jednou večer zazvonil telefon – byl to Tomáš. „Františku… promiň mi to všechno. Měl jsem strach o firmu a choval jsem se jako blbec.“
Mlčel jsem dlouho. Pak jsem řekl: „Tomáši, rodina je víc než peníze. Doufám, že to jednou pochopíš.“
Od té doby jsme spolu mluvili málo. Jana s Klárkou mě navštěvovaly často – nosily mi domácí koláče a povídaly o škole i o životě.
Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Stálo to všechno za to? Dají se rodinné vztahy napravit, když je jednou roztrhá chamtivost? Co byste udělali vy na mém místě?