Mezi dvěma světy: Když se moje tchyně snažila řídit můj život

„Tohle není správně, Anno! Takové jídlo Petr nikdy neměl rád. Copak tě to nenaučila tvoje matka?“ Marie stála v naší malé kuchyni, ruce v bok, oči přimhouřené. Bylo pondělní odpoledne a já se snažila připravit večeři pro Petra, svého manžela, a naši malou dceru Klárku. Místo klidného večera mě ale čekal další z nekonečných soubojů s jeho matkou.

V tu chvíli jsem měla chuť všechno pustit na zem a utéct. Ale místo toho jsem jen tiše zamíchala omáčku a snažila se nevšímat si jejího pohledu. „Petr má rád svíčkovou takhle, jak ji dělám já,“ odpověděla jsem tiše, i když jsem věděla, že to bude jen další záminka k hádce.

Marie byla vždycky silná osobnost. Všichni v rodině ji respektovali – nebo spíš se jí báli. Když jsme s Petrem začali chodit, byla jsem nadšená, že mě přijala mezi sebe. Jenže brzy jsem pochopila, že její láska je podmíněná – musím být přesně taková, jakou si mě přeje.

První roky manželství byly plné drobných poznámek: „Takhle se to u nás nedělá.“ „Petr má rád jiný typ žen.“ „Klárka by měla mít delší vlasy.“ Každý den jsem cítila tlak být lepší, dokonalejší, víc jako ona. Petr byl mezi námi často jako prostředník – někdy mě bránil, jindy jen mlčel a uhýbal pohledem.

Jednou večer, když jsme s Petrem seděli u televize, jsem se odhodlala: „Myslíš, že bychom mohli mít trochu víc soukromí? Tvoje máma je tu skoro každý den…“ Petr se zamračil: „Víš, že jí na nás záleží. A pomáhá nám s Klárkou.“ Cítila jsem slzy v očích. „Ale já mám pocit, že už tu nejsem doma. Že všechno musí být podle ní.“

Petr se na mě podíval a poprvé za dlouhou dobu řekl: „Já vím. Ale ona je prostě taková. Nechci ji ztratit.“ V tu chvíli jsem pochopila, že bojuji nejen s Marií, ale i s jeho strachem postavit se vlastní matce.

Konflikty gradovaly. Marie začala rozhodovat o tom, jak bude Klárka oblečená do školky, co bude jíst a dokonce i jaký kroužek si vybere. Jednou mi dokonce zavolala učitelka ze školky: „Paní Nováková, vaše tchyně nám dnes ráno přinesla nové instrukce ohledně Klárky…“ Cítila jsem ponížení i vztek.

Začala jsem být nervózní, podrážděná. Každý den jsem čekala, kdy přijde další poznámka nebo nevyžádaná rada. Moje vlastní matka mi jednou řekla: „Anno, musíš si stát za svým. Jinak tě ta ženská zničí.“ Ale jak? Když Petr stál vždycky na půl cesty mezi námi?

Jednoho dne přišla Marie bez ohlášení – jako obvykle – a začala reorganizovat naši kuchyň. „Tady to máš špatně uložené. Takhle bys nikdy neměla držet nože!“ Vzala jsem si ji stranou do ložnice. „Marie, prosím tě… já už to takhle dál nezvládnu. Potřebuju svůj prostor. Potřebuju být matkou své dcery a ženou svého muže bez toho, abych měla pocit, že mi někdo pořád dýchá na záda.“

Chvíli na mě koukala beze slova. Pak řekla: „Ty si myslíš, že to zvládneš sama? Že jsi lepší než já?“ V tu chvíli jsem poprvé cítila opravdový strach – ne z ní, ale z toho, co by bylo dál.

Petr přišel domů do dusné atmosféry. „Co se stalo?“ zeptal se opatrně. Marie mu všechno převyprávěla po svém: „Tvoje žena si myslí, že mě nepotřebuje!“ Petr byl v šoku – nikdy neviděl svou matku tak rozrušenou.

Večer jsme seděli mlčky u stolu. Klárka si hrála s panenkami a já přemýšlela, jestli mám vůbec sílu pokračovat. „Přemýšlel jsi někdy o tom, jaké by to bylo žít jen jako rodina – ty, já a Klárka?“ zeptala jsem se tiše.

Petr dlouho mlčel. Pak řekl: „Možná bychom měli zkusit najít vlastní byt…“ Bylo to poprvé, co připustil možnost změny.

Začali jsme hledat nové bydlení. Marie byla uražená a několik týdnů s námi nemluvila. Bylo mi líto Petra i Klárky – ale poprvé za dlouhou dobu jsem cítila úlevu. Když jsme se konečně přestěhovali do malého bytu na okraji Prahy, bylo to jako nový začátek.

Marie nás časem začala navštěvovat méně často – a když už přišla, snažila se být milejší. Možná pochopila, že její láska nemůže být podmíněná kontrolou.

Dnes už vím, že největší boj byl uvnitř mě samotné – najít odvahu říct dost a stát si za svým životem.

Někdy večer přemýšlím: Kolik žen kolem mě žije stejný příběh? Kolik z nás se bojí říct dost těm, kteří nás milují až příliš? Co byste udělali vy na mém místě?