Třináct let v cizině: Jak jsem se vrátil domů a málem ztratil rodinu

„Tati, ty vůbec nevíš, co se tu dělo, když jsi byl pryč!“ křičela na mě dcera Klára, oči plné slz a vzteku. Syn Martin stál opodál, ruce zaťaté v pěst, a já měl pocit, že se mi srdce roztrhne. Tohle měl být den, kdy se naše rodina znovu spojí. Den, na který jsem třináct let čekal, zatímco jsem v Drážďanech skládal dlažbu a posílal domů každé euro. Místo toho jsem stál uprostřed našeho obýváku v paneláku na Jižním Městě a sledoval, jak se moje děti hádají o dům po babičce, jako by to byla nějaká trofej.

Když jsem před lety odjížděl do Německa, byl Martin ještě malý kluk a Klára chodila na základku. S manželkou Janou jsme si slíbili, že to zvládneme – ona bude doma s dětmi a já vydělám peníze, abychom jim mohli dopřát lepší život. Jenže roky ubíhaly, telefonáty byly čím dál kratší a návštěvy domů vzácnější. Vždycky jsem si říkal: „Ještě rok, ještě něco našetřím.“ Netušil jsem, že mezitím doma vzniká propast.

Když mi Jana volala, že maminka umřela a že je potřeba vyřešit dědictví, rozhodl jsem se – už žádné další odkládání. V práci jsem dal výpověď a sbalil si kufr. Cestou vlakem zpátky do Prahy jsem si představoval, jak mě děti obejmou a jak společně budeme vzpomínat na babičku. Místo toho mě doma čekala ledová sprcha.

„Martin chce dům prodat! Chce peníze na podnikání! Ale já tam chci bydlet s rodinou!“ Klára na mě útočila otázkami a výčitkami. Martin jen mlčel, ale jeho pohled říkal všechno. „Tati, já jsem tu byl, když babička umírala. Já jsem všechno zařizoval. Klára jen přijela na pohřeb a teď si myslí, že má na všechno právo.“

Sedl jsem si ke kuchyňskému stolu, kde jsme kdysi hrávali Člověče, nezlob se. „Děti,“ začal jsem tiše, „tohle není jen o domě. Je to o nás.“ Ale oni mě neposlouchali. Každý měl svou pravdu a já najednou nevěděl, jak je spojit.

První týdny po návratu byly peklo. Jana se snažila být prostředníkem, ale i ona mi vyčítala: „Kdybys tu byl víc, možná by to teď nebylo takhle.“ V noci jsem nemohl spát. Přemýšlel jsem o všech těch promarněných narozeninách a Vánocích přes Skype. O tom, jak jsem si myslel, že peníze nahradí moji přítomnost.

Jednoho večera jsem šel s Martinem na pivo do hospody U Tří růží. Seděli jsme mlčky u stolu, kolem nás smích a cinkání půllitrů. „Tati,“ řekl najednou Martin tiše, „já vím, že jsi to dělal pro nás. Ale já mám pocit, že tě vlastně vůbec neznám.“ Ta věta mě zasáhla víc než všechny hádky.

Začali jsme spolu mluvit – poprvé po letech opravdu mluvit. O tom, jaké to bylo být doma bez táty. O tom, jak těžké bylo pro něj starat se o nemocnou babičku a zároveň studovat vysokou školu. O jeho snech i strachu z budoucnosti.

S Klárou to bylo těžší. Uzavřela se do sebe a odmítala se mnou mluvit. Jednou večer jsem ji našel sedět na balkoně s dekou kolem ramen. Přisedl jsem si k ní a chvíli mlčel. „Víš,“ začal jsem opatrně, „když jsem byl malý kluk jako ty, taky jsem měl pocit, že mě nikdo neposlouchá.“ Klára se na mě podívala očima plnýma slz. „Já jen chci mít pocit, že někam patřím,“ zašeptala.

Tehdy mi došlo, že dům po babičce je pro ni symbolem domova – něčeho stálého v životě plném změn. Začali jsme spolu chodit na procházky po sídlišti, povídali si o dětství i o tom, co ji trápí.

S Janou jsme měli dlouhé rozhovory do noci – o tom, co všechno jsme obětovali a co jsme možná ztratili nenávratně. Bylo to bolestivé přiznat si chyby i odpustit si navzájem.

Nakonec jsme sedli všichni ke stolu – poprvé po letech jako rodina. Každý řekl svůj pohled a své přání. Bylo to těžké a slzavé jednání. Nakonec jsme se dohodli: dům zůstane Kláře s tím, že Martin dostane podíl na podnikání z peněz po prodeji části pozemku u domu. Nebylo to ideální řešení pro nikoho, ale bylo naše – společné.

Dnes už vím, že žádné peníze ani domy nenahradí čas strávený s rodinou. Snažím se být tady – opravdu tady – pro své děti i ženu. Občas mě přepadne smutek nad tím vším ztraceným časem.

Přemýšlím: Kolik rodin v Česku zažívá totéž? Kolik otců odjíždí za prací s dobrými úmysly a vrací se do rozbitých domovů? A dá se vůbec někdy napravit to, co roky odloučení způsobily? Co byste udělali vy na mém místě?