Tři týdny před svatbou jsem našla dopis z banky. Petr a jeho matka ze mě chtěli udělat splátkový kalendář

Dopis z banky jsem našla pod vzorníkem svatebních oznámení. Byl otevřený, přehnutý napůl a u částky po splatnosti měl Petr tužkou napsané datum naší svatby. Nejdřív jsem si myslela, že špatně vidím. Pak jsem poznala adresu bytu, do kterého jsme se měli po obřadu nastěhovat.

Do kuchyně jsem za ním přišla ještě v bundě. V ruce držel hrnek, který jsem mu koupila k narozeninám.

„Co je tohle?“

Podíval se na papír a hrnek pomalu postavil na linku.

„To je mámy. Nech to, já to vyřeším.“

Jenže na dopise bylo jeho jméno.

S Petrem jsme byli čtyři roky. Pracovala jsem jako účetní v malé stavební firmě, on vedl směnu ve skladu. Neměli jsme přehnané nároky. Chtěla jsem dítě, obyčejnou svatbu a bydlení, ze kterého nás majitel nevyhodí pokaždé, když se rozhodne zvýšit nájem.

Byt po jeho babičce měl být náš začátek. Petr ho zdědil, jeho matka Věra tam nějakou dobu bydlela a pak se přestěhovala k příteli. Aspoň tak mi to vyprávěli.

Do rekonstrukce jsem dala sto osmdesát tisíc. Všechny úspory. Zaplatila jsem kuchyň, podlahu a část koupelny. Účtenky jsem schovávala v krabici od bot, ale žádnou dohodu jsme nesepsali. Vždyť jsme se brali.

Tohle „vždyť“ mě později budilo ze spaní.

Věra měla klíče od bytu i od našeho podnájmu. Nosila nám řízky v plastové krabičce a přitom kontrolovala, kolik máme v lednici jogurtů.

„Ty drahé nekupuj, Jano. Petr má rád obyčejné.“

Když jsem vybrala občerstvení na svatbu, zavolala dodavatelce a změnila objednávku. Prý věděla, co hostům chutná. Petr mi řekl, ať z toho nedělám problém. Když chtěla vidět náš rozpočet, vysvětloval mi, že se jen bojí, abychom dobře vyšli.

Já si připadala malicherná. Hádáme se přece kvůli chlebíčkům, říkala jsem si.

U kuchyňské linky jsem ale poprvé neustoupila.

„Ukaž mi všechny smlouvy.“

Petr si promnul obličej.

„Teď před svatbou? Nemůžeme to probrat potom?“

Sedla jsem si. Bundu jsem pořád nesundala.

Trvalo skoro hodinu, než přinesl desky. Na bytě vázl bankovní úvěr přes dva miliony. K tomu dvě soukromé půjčky, dohromady dalších šest set tisíc. Jedna už byla po splatnosti. Peníze šly hlavně na ztrátový obchod jeho matky, který zavřela před dvěma lety.

Petr jí pomáhal dalšími úvěry. Mně říkal, že si jen odkládá méně na svatbu, protože měl v práci slabší odměny.

„A z čeho jste to chtěli splácet?“ zeptala jsem se.

Mlčel tak dlouho, až mi došlo, že odpověď znám.

Věra přišla za dvacet minut. Petr jí zavolal z koupelny. Poznala jsem to podle tlumeného hlasu a vody, kterou pustil, i když si ruce nemyl.

Položila kabelku na stůl a vzala mi smlouvy z ruky.

„Není důvod panikařit. Po svatbě spojíte příjmy a splátky se srovnají.“

„Já o těch dluzích nevěděla.“

„Protože tě Petr nechtěl zatěžovat.“

Podívala jsem se na něj. Stál vedle lednice a trhal papírovou etiketu z lahve.

„Řekni jí, že to není normální.“

„Máma to nemyslí zle.“

Ta věta bolela víc než všechny částky v těch deskách.

Věra pak vytáhla nabídku na sloučení půjček. Prý bychom jako manželé mohli požádat společně. Díky mému stabilnímu příjmu by to bylo jednodušší.

Oni už se na mě ptali v bance.

Bez mého vědomí. Zatímco já vybírala písničku k prvnímu tanci.

Druhý den jsem vzala smlouvy a účtenky k advokátce, kterou mi doporučila kolegyně. Vysvětlila mi, že samotnou svatbou se ze mě automaticky dlužník nestane. Společným podpisem bych ale převzala skutečný závazek. Vrácení peněz za rekonstrukci bude složitější, záleželo na dokladech a na tom, co dokážu doložit.

Večer jsem položila zásnubní prsten vedle talíře.

„Svatba nebude.“

Petr se rozplakal. Poprvé za celé ty dny.

„Takže mě v tom necháš?“

Taky jsem brečela. Stejně jsem si začala balit.

Věra mi pak psala, že jsem zničila rodinu kvůli penězům. Petr střídal omluvy s výčitkami. Zálohu za hostinu jsme ztratili, šaty zůstaly u švadleny a já se na dva měsíce nastěhovala k sestře Lence.

O své úspory se pořád snažím domluvit přes advokátku. Nemám vyhráno, ani nový krásný život. Jen malý pronajatý byt a účet, ke kterému mám přístup pouze já.

Někdy se mi po Petrovi zasteskne. Pak si ale vzpomenu, jak čekal, že podepíšu život, o kterém rozhodli beze mě.

Odešla jsem kvůli penězům, jak tvrdí jeho matka? Nebo kvůli tomu, že se mnou nikdo z nich nepočítal jako s člověkem, který smí říct ne?