Oba jsme chodili do práce, ale druhá směna čekala jen mě. Když jsem se zhroutila, manžel se zeptal, co bude k večeři
Hrnec mi vyklouzl z ruky a voda z brambor se rozlila po linu. Stačila jsem ucuknout, pak se mi podlomila kolena. Seděla jsem mezi linkou a lednicí a slyšela, jak z obýváku cvaká Petrova klávesnice.
Bylo půl osmé. V práci jsem strávila osm hodin, potom vyzvedla Terezku z družiny, Ondru ze školky a v dešti dotáhla dva nákupy. Ještě jsem nestihla ani na záchod.
Petr přišel až po té ráně.
„Co se stalo? A co bude k večeři?“
Dívala jsem se na jeho ponožky. Jedna měla na patě díru, kterou jsem mu už týden slibovala zašít. To mě rozbrečelo. Ne ta voda. Ta pitomá ponožka.
„Já už nemůžu.“
„Tak si na chvíli sedni. Jen mi řekni, co mám dodělat.“
Zvedla jsem k němu hlavu.
„Já tady sedím, Petře. Na zemi.“
Oba jsme pracovali na plný úvazek. Já jako účetní ve stavební firmě, on ve skladu náhradních dílů. Domů nosil asi o čtyři tisíce víc a občas to vytáhl, když jsem chtěla, aby vyzvedl děti.
„Někdo ty peníze vydělávat musí.“
Jako by moje výplata byla kapesné. Přitom bez ní bychom nezaplatili hypotéku ani obědy ve škole.
Když jsem se po rodičovské vrátila do práce, doma se nezměnilo nic. Jen jsem všechny původní povinnosti musela nacpat do menšího prostoru. Ráno svačiny, večer úkoly, mezi tím nákup, zubař, přihláška na plavání. Petr vynesl koš, pokud jsem mu ho postavila ke dveřím.
A já ho ještě chválila. Aby měl chuť příště.
Ten večer jsem odmítla vstát.
„Objednej něco. Nebo namaž chleba. Je mi to jedno.“
Zamračil se.
„Děti mají mít teplé jídlo.“
„Tak jim ho udělej.“
Terezka stála ve dveřích v pyžamu a tiskla si k břichu sešit.
„Mami, podpis. Paní učitelka už se zlobila.“
Natáhla jsem ruku. Automaticky. Pak jsem ji zase položila do klína.
„Dneska to podepíše táta.“
Petr si vzal sešit tak neochotně, až Terezka couvla. To mě bodlo víc než všechno předtím.
Po večeři z rohlíků a sýra jsme se pohádali. Děti už ležely, ale mluvili jsme pořád hlasitěji.
„U nás to takhle fungovalo vždycky,“ řekl. „Máma chodila do práce a domácnost zvládala.“
„A byla šťastná?“
„Co do toho taháš mámu?“
„Protože ji sem taháš ty.“
Praštil dlaní do stolu. Ne silně, ale lekla jsem se. On taky. Chvíli jsme oba mlčeli.
Pak řekl něco, co ve mně zůstalo celé týdny.
„Já se přece nemůžu po práci ještě starat úplně o všechno.“
Rozesmála jsem se. Ošklivě, přes slzy.
„Ale já můžu?“
V noci jsem spala u Terezky. Ráno mi praktická lékařka naměřila nízký tlak a poslala mě na krev. Řekla jsem jí, že jsem asi jen unavená. Podívala se na mě přes brýle.
„A kdy odpočíváte?“
Nedokázala jsem odpovědět.
Dostala jsem několik dní neschopenky. Petr první ráno hledal Ondrovy bačkory a zlobil se, že nejsou na místě. Ležela jsem za zavřenými dveřmi a zatínala ruce pod peřinou, abych nevstala.
Nakonec je našel v batohu.
Odpoledne zavolala jeho máma Hana. Čekala jsem přednášku. Místo toho jen povzdechla.
„On si pamatuje vyprané košile. To, že jsem večer brečela v koupelně, neviděl.“
Požádala jsem ji, aby mu to řekla sama.
V pátek jsme si sedli ke kuchyňskému stolu. Přinesla jsem papír s výdaji. Vedle hypotéky jsem měla napsané, kolik stojí pronájem malého bytu.
Petr zbledl.
„Ty chceš odejít?“
„Nechci. Ale takhle už zůstat nechci.“
Řekla jsem mu, že nepotřebuju pomoc, kterou musím pokaždé objednat. Potřebuju druhého rodiče a druhého dospělého v domácnosti.
Tentokrát se nehádal. Vzal druhý papír.
Dohodli jsme se, že bude řešit ranní odvozy, úterní a čtvrteční večeře, koupelnu a nákupy. Včetně seznamu. Já si nechala prádlo a ostatní vaření. Kroužky jsme rozdělili podle směn. Každý měl mít jeden večer týdně pro sebe.
Nešlo to hladce. Jednou zapomněl na plavání, podruhé koupil samé věci, ze kterých nebylo co uvařit. Ale přestal říkat, že jsem mu to měla připomenout.
Před měsícem jsem přišla domů a našla ho nad školní zprávou v telefonu. Na sporáku bublala omáčka, Ondra mu něco vyprávěl a Terezka hledala pravítko.
„Počkejte chvilku, já mám taky jen dvě ruce,“ vyhrkl.
Podívali jsme se na sebe. Poprvé jsem nemusela nic vysvětlovat.
Pořád ho miluju. Jen už nechci, aby důkazem mojí lásky bylo to, že vydržím všechno.