Z porodnice jsem si přivezla dceru do špinavého bytu. Když jsem zjistila, proč manžel v noci neslyší její pláč, sbalila jsem nás obě

Zakopla jsem o pytel odpadků hned za dveřmi a bolest v podbřišku mě přinutila přidržet se zárubně. Pavel postavil autosedačku s naší čtyřdenní Terezkou mezi boty. Na kuchyňské lince ležely krabice od pizzy a z dřezu byl cítit zkyslý hrnek od mléka.

Pět dní jsem byla v porodnici. Před odjezdem jsem převlékla postel, vyprala dětské oblečení a zamrazila vývar.

Pavel už zapínal počítač.

„Prosím tě, můžeš nejdřív odnést ty odpadky?“

„Jasně. Jen odešlu jednu věc.“

Odnesla jsem je večer sama. Pomalu, v pantoflích, zatímco Terezka spala a já se bála, že se mi cestou k popelnicím podlomí kolena.

Měla jsem za sebou těžký porod, šití a ztrátu krve. Při propouštění mi sestra opakovala, ať odpočívám a nechám si pomoct. Přikývla jsem, jako by to byla samozřejmost.

Pavel si na můj návrat nevzal dovolenou. V práci prý dokončovali důležitý projekt. Věřila jsem mu. Spláceli jsme hypotéku na náš třípokojový byt v paneláku a já měla strach, jak vyjdeme, až místo mateřské přijde rodičovský příspěvek.

Jenže projekt postupně vysvětloval úplně všechno.

Proč nenakoupil. Proč nevyndal prádlo. Proč mi nepodal Terezku, když jsem se po kojení nemohla bez bolesti zvednout.

„Já taky pracuju,“ řekl pokaždé, když jsem ho požádala o pomoc.

Jako bych já byla doma na návštěvě.

Dny se mi slily do kojení, přebalování a čekání, jestli dnes stihnu sprchu. Obědvala jsem rohlík nad dřezem. Čaj jsem jednou našla v mikrovlnce až druhý den. Pořád jsem kontrolovala, jestli Terezka dýchá, a přitom sama sotva popadala dech únavou.

Když přišla moje máma, rozplakala jsem se, protože přinesla bramboračku.

„Co se děje, Hani?“

„Nic. Hormony.“

Styděla jsem se říct pravdu. Ještě před porodem jsem totiž všem vykládala, jak se Pavel těší a jak budeme všechno dělat spolu.

Máma umyla nádobí a nabídla, že přijde další den. Pavel jí pak mezi dveřmi řekl, že to zvládáme a potřebujeme si vytvořit vlastní režim.

Neodporovala jsem mu. Tohle mě na sobě dnes mrzí snad nejvíc.

Ve třetím týdnu jsem ho poprosila, aby vzal Terezku aspoň na hodinu ven. Potřebovala jsem spát.

„Teď? Já jsem celej týden v zápřahu.“

„Já taky.“

Podíval se na mě přes telefon.

„Tak spi, když spí ona. To přece říkají všichni.“

Jenže když spala, prala jsem její pokakané dupačky a snažila se něco sníst. Když jsem si konečně lehla, začala znovu plakat. No prostě, už jsem nevěděla, co dřív.

Tu poslední noc jsem ji kojila snad každých čtyřicet minut. Ve tři ráno mi hlava klesla a já sebou prudce trhla. Držela jsem Terezku v náručí a na okamžik usnula vsedě.

Vyděsilo mě to tak, že jsem se rozklepala.

Položila jsem ji do postýlky a zatřásla Pavlovi ramenem.

„Vstávej. Prosím. Já už nemůžu.“

Otočil se zády. Když jsem rozsvítila lampičku, všimla jsem si oranžového kousku pěny v jeho uchu. Druhý ležel vedle polštáře.

Vytáhla jsem mu ho z ucha.

„Ty máš špunty?“

Posadil se a zamračil se proti světlu.

„No a? Musím ráno fungovat.“

„Já jsem teď málem usnula s malou v náručí.“

„Tak ji polož. Hano, neřeš všechno přes mě.“

Chvíli jsem na něj jen koukala. Čekala jsem, že vstane. Že se aspoň podívá do postýlky.

Místo toho natáhl ruku pro ten špunt.

Ráno jsem zavolala tátovi. Neřekla jsem žádné vysvětlení, jen: „Můžeš pro nás přijet?“

Zeptal se, jestli jsme v pořádku. Potom řekl, že za půl hodiny vyráží.

Balila jsem do tašky vložky, doklady, pár věcí pro sebe a Terezčiny dupačky. Pavel stál ve dveřích koupelny s kartáčkem v ruce.

„To jako utíkáš k rodičům kvůli jedný noci?“

„Ne kvůli jedný noci.“

Rozčiloval se, že před našimi vypadá jako neschopný otec. Ani jednou se nezeptal, kolik jsem spala.

U rodičů máma převzala Terezku hned po kojení. Táta mi ustlal v mém starém pokoji. Spala jsem tři hodiny v kuse. Když jsem se probudila, první pocit nebyla radost. Byl to strach, že se budu muset vrátit.

Nevrátila jsem se.

Po šesti týdnech jsem s pomocí advokátky podala návrh na rozvod. Řešíme péči, výživné i hypotéku. Je to drahé a nepříjemné. Pavel střídá omluvy se zprávami, že jsem rozbila rodinu.

Někdy nad nimi brečím. Pořád mě bolí, že se mě ani nezeptá, jak mi je.

Chtěla jsem po něm opravdu tolik, když jsem potřebovala, aby někdy vstal taky on? A proč jsem si tak dlouho připadala provinile já?