Když jsme při rekonstrukci školy otevřeli zazděný prostor, zvedl se mi žaludek: po třiceti letech vypluly na povrch spisy o čtyřech zmizelých holkách, o kterých nám všichni tvrdili, že prostě utekly

„Tohle neotvírejte násilím, pane Jirko, může se to sesypat!“ křikl na mě zedník od lešení, ale já už páčil starý plechový kryt za zazděnou nikou ve sklepě bývalé internátní části školy. Omítka mi padala do vlasů, ruce jsem měl od prachu a v nose ten zvláštní zatuchlý smrad, co se drží v místech, kam desítky let nikdo nevlezl. A pak jsem to uviděl. Ne trubky, ne staré kabely. Krabici. Šedou, promočenou po rozích, převázanou vybledlým provázkem.

Kdybych tehdy tu krabici nechal být, možná bych dneska spal líp.

Jmenuju se Jiří a na té škole dělám správce skoro dvacet let. Nastoupil jsem krátce po rozvodu, když jsem potřeboval jistotu a střechu nad hlavou. Byla to obyčejná střední odborná škola v okresním městě, stará budova, věčně studené chodby, lina, co vržou pod nohama, a sborovna, kde se i po revoluci dlouho držely stejné zvyky i stejní lidé.

O zmizelých holkách se tam šeptalo pořád.

Čtyři žákyně. Rok 1991. Všechny těhotné. Všechny během pár měsíců pryč.

Oficiálně? Útěky z domova. Jedna prý odjela za přítelem do Mostu, druhá měla být u příbuzných, u třetí se mluvilo o nějakém „ochranném pobytu“, a čtvrtá… tam si každý verzi upravil podle sebe. Jenže na malém městě nic úplně nezmizí. Jen se to zadusí.

Když jsem na škole začínal, uklízečka Milada mi jednou při mytí schodů řekla: „Některý věci je lepší nevědět, Jirko. Tady se tenkrát držela huba a krok. A holky byly vždycky na vině, i když nebyly.“

Tehdy jsem to pustil z hlavy. Měl jsem svých starostí dost. Bývalá žena po mně chtěla vyšší alimenty, syn se se mnou skoro nebavil a já byl rád, že zaplatím nájem a v zimě uhlí na chalupu po rodičích. Člověk si zvykne nešťourat do cizích ran. Jenže ta krabice všechno vrátila.

Otevřel jsem ji až večer v dílně. Byly v ní složky. Ručně psané poznámky. Kopie omluvenek. Záznamy o konzultacích. A mezi tím dopisy, které mi rozklepaly ruce.

„Pane profesore, já už tam nepůjdu. Bojím se. Říkal jste, že mi pomůžete…“

„Když to řeknu doma, otec mě zabije.“

„Prosím, nevoďte mě zase do toho bytu.“

Dole podpisy. Lenka. Radka. Simona. Iveta.

Seděl jsem nad tím snad hodinu a cítil, jak se mi potí záda. Na několika papírech bylo stejné jméno. Bohumil Černý, učitel dějepisu. Na škole legenda. Přísný, vzdělaný, vždycky v saku. Dělal dojem slušného chlapa. Už dávno v důchodu.

Druhý den jsem s tím šel za ředitelkou.

Podívala se na první stránku, zbledla a hned zavřela dveře kanceláře.

„Jirko, kde jste to vzal?“

„Ve sklepě. Za zdí.“

„Nikomu jste to ukazoval?“

„Zatím ne. Co to je?“

Sedla si. Chvíli si mnula prsty a pak tiše řekla: „Já jsem tu tehdy ještě neučila. Ale slyšela jsem… že některé věci se zametly. Kvůli pověsti školy. Kvůli rodičům. Kvůli všem.“

Kvůli všem. Tahle věta mě nadzvedla.

„A kvůli těm holkám ne?“ vyjel jsem na ni.

Neodpověděla. Jen se jí leskly oči.

Policie přijela ještě ten den. Krabici si odvezli, mě vyslýchali tři hodiny. Pořád dokola. Kdo měl přístup do sklepa, kdo o tom věděl, jestli jsem něco neodnesl. Jako bych byl podezřelý já. To mě dorazilo asi nejvíc.

Doma jsem pak otevřel starou láhev rumu, i když už skoro nepiju, a zavolal synovi. Nevím proč zrovna jemu. Možná jsem potřeboval slyšet někoho svého.

„Tati, zníš divně,“ řekl mi.

„Našel jsem něco hroznýho.“

„Zase problémy v práci?“

„Ne. Horší. A víš, co je nejhorší? Že kolem toho desítky let chodili lidi a mlčeli.“

Bylo ticho. Pak syn jen řekl: „Tak tentokrát nemlč.“

To ve mně zůstalo.

Za pár týdnů Bohumila Černého zadrželi. Už starý chlap. Chodil o holi, dělal, že nechápe, o co jde. V televizi pak jeho advokát mluvil o vykonstruovaných obviněních, o chaosu devadesátých let, o poškozené paměti svědků. Jenže z těch dokumentů bylo jasné, že si těhotné holky vytipoval. Slíbil pomoc, utajení, „bezpečné místo“, kde si prý odpočinou od rodiny a ostudy. Místo toho je izoloval. Převážel je do bytu na okraji města a podle všeho i na nějakou chalupu, která už dávno nepatřila jemu, ale jeho švagrovi.

Jenže to nejdůležitější chybělo.

Kde skončily.

Nebyla těla. Nebyly jisté svědecké výpovědi. Jen útržky. Strach. A staré mlčení lidí, kteří si dnes najednou „nevzpomínají“.

Jedna z matek těch dívek ještě žila. Marie. Jel jsem za ní s novinovým výstřižkem v kapse, ale nakonec jsem ho ani nevytáhl. Otevřela mi drobná paní v sepraném svetru a hned věděla, proč jsem přijel.

„Kvůli Lence?“ zeptala se.

Přikývl jsem.

Sedla si ke stolu a dlouho koukala do hrnku s meltou.

„Já tenkrát věděla, že lžou,“ řekla. „Ale byla jsem sama. Manžel pil. Na stanici se na mě dívali, jako bych byla hysterka. Ve škole mi řekli, že dcera utekla, protože se styděla. A já… já jsem si po letech začala sama namlouvat, že třeba opravdu někde žije. Jinak by se to nedalo vydržet.“

Tohle mě rozbilo víc než všechny ty spisy.

Ne ten učitel. Ne policie. Ale to, jak snadno se tehdy obětovala pravda, když šlo o pověst, funkce a klid.

Případ se znovu otevřel, novináři přijeli, škola byla pár týdnů vzhůru nohama. Lidi si šeptali na náměstí, na poště, v hospodě U Václava. Jedni říkali, že se to mělo nechat spát. Druzí, že viníků bylo víc. A já mezitím dál odemykal třídy, opravoval kliky, vynášel starý nábytek a měl pocit, že po těch chodbách pořád někdo chodí se sklopenou hlavou a čeká, jestli si ho konečně někdo všimne.

Bohumila Černého sice zavřeli, ale odpověď, kterou chtěly rodiny slyšet, nepřišla. Ty čtyři holky se nenašly. Ani po tolika letech.

A mě dodnes budí myšlenka, kolik lidí něco tušilo a radši sklopilo oči. Co byste udělali vy, kdybyste narazili na pravdu, kterou se ostatní snažili pohřbít?

A dá se vůbec po tolika letech ještě mluvit o spravedlnosti, když ty nejdůležitější pořád chybí?