Jmenuji se Ludmila a toto je příběh o tom, jak jsem svými vlastními touhami a strachy málem přišla o syna a snachu. Roky jsem tlačila na syna Tomáše a jeho ženu Andreu, aby mi dali vnouče, aniž bych si uvědomovala, kolik bolesti jim tím způsobuji. Teprve když jsem zůstala sama, pochopila jsem svou chybu a vydala se na cestu pokání.
Jmenuji se Linda a kdysi jsem věřila, že zvládnu všechno. Dnes, když uklízím podle cizích pravidel v domě vlastního syna, cítím se ztracená a zrazená. Toto je příběh o mlčení, hrdosti a malých každodenních bitvách, které rozbily mou rodinu.
Můj svět se zhroutil ve chvíli, kdy mi můj syn Matěj řekl, že chce žít s tátou a že mě už nemá rád. V slzách a bolesti se snažím pochopit, kde jsem udělala chybu a jak mám jít dál. Toto je příběh o rozvodu, mateřské lásce a boji o srdce vlastního dítěte.
Jmenuji se Jana a celý život jsem bojovala s pocitem, že musím svého syna chránit před vším zlým. Když jsem se po škole ocitla bez práce a s malým dítětem, rodiče mě přesvědčili, že mám zůstat doma. Teď, když je Honzovi osmnáct, stojím před nejtěžším rozhodnutím svého života – pustit ho konečně do světa.
Jmenuji se Milena a už roky žiji v rozporu mezi láskou ke svému synovi a vztekem na jeho životní volby. Přestože mě jeho rodina zklamala, stále jim posílám peníze, protože mám strach, že bez mé pomoci by se jim rozpadl svět. Každý měsíc bojuji sama se sebou, jestli je správné dál podporovat někoho, kdo si mé pomoci neváží.
Jednoho deštivého večera jsem projela policejní zátaras cestou z noční směny, aniž bych tušila, že právě tam leží můj syn. V jediném okamžiku se mi obrátil život naruby a já musela čelit bolesti, kterou si žádná matka nedokáže představit. Tento příběh je o vině, nevyřčených slovech a o tom, jak těžké je žít dál, když vám osud vezme to nejcennější.
Jmenuji se Eva a nikdy by mě nenapadlo, že se ocitnu v roli pečovatelky své snachy Lucie poté, co ji můj syn Petr opustil. Lucie mi každý den děkuje s takovou upřímností, až mě to zraňuje a nutí přemýšlet, kde jsem jako matka selhala. Hledám odpověď na otázku, jak přijmout její vděčnost, když sama cítím jen vinu a smutek.
Jmenuji se Tomáš a nikdy jsem si nemyslel, že se jednou budu hádat s vlastní matkou o dům, ve kterém jsem vyrůstal. Když jsem navrhl, abychom dům prodali a pomohli tak mé rodině k vlastnímu bydlení, roztrhl jsem staré rány a odhalil hluboké rodinné konflikty. Teď stojím před otázkou, co je důležitější – rodinné dědictví, nebo budoucnost mé ženy a dětí.
