Dodnes si pamatuju chvíli, kdy na mě v kanceláři sociálky paní zvýšila hlas a zeptala se, jestli jsem se úplně nezbláznila, když chci sama adoptovat dvojčata. Tehdy jsem ještě netušila, kolik nocí probrečím, kolikrát budu chtít utéct a kolikrát se budu sama sebe ptát, jestli jim spíš neubližuju. Ale právě v tom chaosu, vzdoru a bolesti mezi námi pomalu vzniklo něco silnějšího než krev.