Můj důchod se změnil v nepřetržitou službu: Starám se o matku své snachy a vlastní rodina už bere moje síly jako samozřejmost
Když jsem si jednou v koupelně sedla na zavřené víko od záchodu a rozbrečela se únavou, došlo mi, že už nežiju svůj život, ale jen přežívám mezi léky, plenkami a čekárnami. A nejhorší nebyla péče samotná, ale chvíle, kdy jsem pochopila, že pro vlastní rodinu jsem jen někdo, kdo má přece „čas“… 😔💔
Co se stalo potom a jestli jsem konečně dokázala říct dost, se dozvíte níž pod příspěvkem 👇