Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy mi zavolali z porodnice a oznámili, že dítě, které jsem devět měsíců nosila pod srdcem, není moje. S manželem Petrem jsme stáli před rozhodnutím, které by zlomilo každého rodiče. V této zpovědi odhaluji bolest, zoufalství a sílu, kterou člověk objeví až ve chvíli, kdy ztratí všechno.
Jmenuji se Klára a celý život jsem nepromluvila ani slovo. Všichni mě považovali za ztracený případ, dokud jsem nepotkala Aničku – dívku, která neměla domov, ale měla odvahu mi podat sklenici vody. To, co se stalo potom, změnilo nejen mě, ale i celou mou rodinu.
Nikdy nezapomenu na ten večer, kdy můj malý syn Matýsek otevřel dveře policistům. Byla jsem uvězněná ve vlastním domě, v pasti strachu a beznaděje, a právě odvaha mého dítěte nám zachránila život. Dnes vám vyprávím svůj příběh o domácím násilí, zoufalství a naději.
Nikdy bych nevěřila, že se mi něco takového může stát. Zatímco jsem se snažila být oporou naší nemocné dceři, můj manžel mě zradil tím nejhorším způsobem – a když jsem hledala útěchu u vlastní mámy, otočila se ke mně zády. Tahle zkušenost mě donutila přehodnotit celý svůj život a vztahy s nejbližšími.
