Jmenuji se Veronika a celý život jsem měla pocit, že do své rodiny nepatřím. Když jsem se rozhodla podstoupit test DNA, netušila jsem, jak hluboko sahají kořeny našeho rodinného tajemství. To, co jsem objevila, navždy změnilo můj pohled na sebe samu i na všechny kolem mě.
Jmenuji se Tomáš a ještě před rokem jsem žil s rodiči v malé chatě uprostřed šumavského lesa. Když jsme se přestěhovali do Plzně a já nastoupil do nové školy, stal jsem se terčem posměchu kvůli svému venkovskému původu a neobvyklému způsobu života. Přesto jsem našel sílu postavit se šikaně, najít si přátele a ukázat všem, že být jiný je někdy ta největší výhra.
Jmenuji se Klára a po krátké, vášnivé známosti jsem se nastěhovala k Honzovi. Jeho dospívající děti ale naši novou domácnost odmítají přijmout a každý den je pro mě boj o místo v jejich rodině. Píšu o tom, jaké to je být cizí v cizím domě a jak moc bolí, když vás někdo nechce přijmout.
Celý život jsem se snažila být dobrou snachou, i když jsem nikdy nebyla přijata do rodiny mého muže tak, jak bych si přála. Po smrti tchyně jsem objevila dopis, který mi otevřel oči a donutil mě přehodnotit celý náš vztah. Teď se ptám sama sebe, jestli má smysl snažit se být někým, kým nás druzí nikdy nebudou chtít vidět.
Jmenuji se Vojta a už od narození mi všichni říkali, že jsem jako děda František – nejen vzhledem, ale i povahou. Můj život byl od začátku poznamenán tím, že jsem byl jiný než ostatní děti, což vedlo k nepochopení, rodinným konfliktům a hledání vlastního místa ve světě. Tento příběh je o tom, jak jsem se naučil přijmout svou „starou duši“ a našel cestu k sobě i ke své rodině.
Jmenuji se Tomáš a celý život jsem žil na samotě v lese s rodiči, daleko od města a spolužáků. Když jsem poprvé nastoupil do školy v Novém Městě, stal jsem se terčem posměchu kvůli svému vzhledu, řeči i zvykům. Přesto jsem se nevzdal, bojoval jsem o své místo mezi ostatními a nakonec jsem dokázal změnit nejen svůj život, ale i pohled spolužáků na odlišnost.
Jsem Alena a můj svět se otřásl v základech, když mi můj jediný syn Marek oznámil, že si chce vzít Lucii, ženu, kterou jsem nikdy nemohla přijmout. Procházela jsem bolestí, vztekem i zoufalstvím, až jsem nakonec našla cestu k pokoji skrze víru a modlitbu. Tento příběh je o tom, jak těžké je pustit dítě z náruče a naučit se milovat i to, co jsme si nikdy nepřáli.
Jako dítě jsem vždy cítil prázdnotu po otci, kterého jsem nikdy nepoznal. Máma Eva mě vychovávala sama, dokud do našeho života nevstoupil Martin, kterého jsem dlouho odmítal přijmout. Teprve časem jsem pochopil, proč máma udělala svá rozhodnutí, a jak Martinova přítomnost naši rodinu nakonec posílila.
Jmenuji se Tomáš a celý život jsem hledal odpověď na otázku, co vlastně znamená být otcem. Můj biologický otec, Petr, byl úspěšný podnikatel, který byl doma jen zřídka, a nakonec naši rodinu opustil. Teprve až s příchodem nového muže do života mé mámy – pana učitele Karla – jsem pochopil, že otcovství není o krvi, ale o lásce, obětech a každodenní přítomnosti.
Tři roky po svatbě s Petrem jsem se ocitla v situaci, která mi obrátila život naruby. Jeho dcera Klára se rozhodla nastěhovat k nám do našeho malého bytu v Praze, aby mohla studovat vysokou školu. To, co začalo jako boj o prostor a porozumění, se proměnilo v cestu k opravdovému přijetí a lásce.
Jmenuji se Tomáš a celý život jsem bojoval s tím, že mě vlastní rodina považuje za outsidera, ale když se jim to hodí, najednou jsem pro ně ten nejbližší. Vždycky jsem doufal, že se to změní, ale čím víc jsem se snažil, tím víc jsem cítil, že do jejich světa nepatřím. Dnes vám vyprávím o jednom večeru, který změnil můj pohled na rodinu i na sebe samotného.
Jmenuji se Eliška a narodila jsem se v Brně. Moje matka mě opustila hned po porodu kvůli mé tmavší pleti. Po patnácti letech jsem našla dopis, který mi navždy změnil pohled na sebe i na svět.
