Byla jsem na pokraji převodu všech svých úspor na vysněný byt, když mě nečekaná reakce mé dcery zastavila. Jako samoživitelka v Praze jsem čelila podvodům, zoufalství i naději, a nakonec jsem pochopila, že dětský instinkt často vidí pravdu, kterou dospělí přehlížejí. Můj příběh je o odvaze, mateřské lásce a o tom, jak nás někdy zachrání právě ti nejmenší.
Můj příběh začíná v kuchyni, kde jsem svému manželovi Martinovi přiznala, že už dál nemůžu žít ve lži. Odejdu z domova a nechávám za sebou nejen rodinu, ale i všechno, co jsem si myslela, že jsem. Procházím bouří výčitek, střetů s rodiči a hledáním sebe sama v Praze, kde se ptám: lze vůbec uniknout vlastní minulosti?
Jmenuji se Michal a pracuji jako zdravotní bratr na oddělení neurologické rehabilitace v Praze. Po mrtvici, když jsem opouštěl nemocnici, nikdo z rodiny na mě nečekal. Toto je příběh o ztracené lásce, rodinných konfliktech a mé cestě za odpuštěním.
Jmenuji se Lucie a čekala jsem své první dítě. Moje nejlepší kamarádka Jana mi připravila překvapení v podobě oslavy, která však odhalila tajemství mého manžela Tomáše. Můj svět se během jednoho odpoledne obrátil vzhůru nohama a já musela najít sílu začít znovu.
Jmenuji se Milena a nikdy bych nevěřila, že mě nejbližší lidé zradí. Můj manžel Petr a jeho matka mi vzali nejen domov, ale i víru v lásku a spravedlnost. Vyprávím svůj příběh o ztrátě, boji za děti a hledání vlastní hodnoty.
Jsem Alena, matka dvou dětí z pražského sídliště, a vyprávím o večeru, kdy jsem neměla co dát svým dětem k večeři. Příběh je o každodenním boji, studu a o tom, kam až sahá mateřská láska. Možná se v mém tichém pláči pozná i někdo další, kdo někdy musel sledovat, jak jeho děti usínají s prázdným žaludkem.
Všechno se změnilo ve chvíli, kdy mě můj syn, Tomáš, obvinil, že jsem mu vlezla do bytu bez jeho vědomí. Tato událost otevřela staré rány a odhalila pravdy, které jsme si v rodině nikdy neřekli. Příběh o důvěře, generačních konfliktech a o tom, jak snadno se může láska rozpadnout pod tíhou tajemství.
Jmenuji se Zdena, je mi sedmdesát tři let a žiji sama v paneláku na pražském Jižním Městě. Po smrti manžela a odchodu dětí do zahraničí jsem našla smysl v pomoci dětem, které nemají stejné možnosti jako ostatní. Můj příběh je o tom, jak jeden starý tablet a odvaha říct si o pomoc dokážou změnit životy nejen dětem, ale i celé komunitě.
Po přestěhování z Prahy do Brna jsme s manželem doufali v nový začátek a klid. Místo toho se náš byt stal neustálým útočištěm pro příbuzné, kteří si z našeho domova udělali hotel. Teprve když jsem se naučila říkat ‚ne‘, pochopila jsem, jak těžké je nastavit hranice těm, které máme nejraději.
Jmenuji se Marie a je mi 68 let. Po smrti manžela jsem zůstala sama v malém bytě na pražském sídlišti a když jsem poprosila své děti, zda bych mohla bydlet s nimi, odmítly mě. Každý den bojuji s pocitem samoty a přemýšlím, co ještě mohu udělat, abych nebyla jen stínem ve vlastním životě.
Po smrti mého manžela jsem žila v tichu a samotě, která mě dusila. Vše se změnilo, když mi jednoho večera zavolal starý známý, a já musela čelit svému strachu z nové lásky. Toto je příběh o ztrátě, touze a odvaze začít znovu.
Ten den v kavárně změnil všechno, co jsem si myslela o sobě i o své nejlepší kamarádce. Zatímco jsme seděly u našeho oblíbeného stolku, dozvěděla jsem se pravdu, která mi obrátila život naruby. Musela jsem se rozhodnout, jestli odpustit, nebo odejít.
