Stála jsem v chodbě domu po rodičích a zírala na cizí bundy, hrnky na stole a rozestlanou postel v pokoji mé mámy. Snažila jsem se udržet rodinu pohromadě, nastavit hranice a ubránit to málo, co mi po nejbližších zůstalo, ale místo soucitu přišel tlak, výčitky a pocit, že jsem najednou vetřelec ve vlastním dědictví. Nakonec jsem udělala rozhodnutí, které mě bolelo víc než samotné úmrtí, ale jinak bych se z té rodiny už asi nikdy psychicky nevyhrabala.