Jsem Jana a nikdy bych nevěřila, že obyčejný kočárek dokáže rozdělit naši rodinu. Když mě sestra požádala, abych jí ho dala pro její malou, musela jsem se rozhodnout mezi loajalitou k rodině a vlastními možnostmi. Tenhle příběh je o tom, jak těžké je někdy říct ne – a jaké to má následky.
Jmenuji se Iva a před pěti lety jsem jako studentka v Brně nečekaně porodila syna Matěje. Svěřila jsem ho rodičům, protože jsem věřila, že na něj budu mít čas později, ale osud rozhodl jinak. Až po tragické nehodě jsem pochopila, co znamená být matkou a jak hluboká je bolest ztráty.
Jsem čerstvá máma Jana a bydlím v paneláku na pražském sídlišti. Každý den čelím neustálému tlaku a zvědavosti sousedů, kteří chtějí vidět mé novorozené dítě a komentují každý můj krok. Bojuji s únavou, nejistotou i pocitem viny, když se snažím chránit své soukromí a najít odvahu říct: Stačí, tohle je jen moje.
Jmenuji se Ondřej a nikdy bych nevěřil, že se ocitnu v situaci, kdy budu pečovat o dvě novopečené matky a dvě novorozeňata pod jednou střechou. Moje žena i tchyně porodily téměř ve stejný den a já jsem se ocitl v centru chaosu, únavy a rodinných konfliktů. Tento příběh je o tom, jak mě tahle zkušenost změnila a donutila přehodnotit, co znamená být oporou pro rodinu.
V okamžiku, kdy jsem nejvíc potřebovala oporu, zůstala jsem sama. Otec mého dítěte si vybral jinou ženu a já musela čelit předsudkům společnosti i vlastním strachům. Dnes se ptám: Má cenu věřit v lásku, když tě nejvíc zradí?
Porod mého syna měl být nejšťastnějším okamžikem mého života, ale místo toho jsem čelila bolesti nejen fyzické, ale i duševní. Můj manžel Petr mě místo podpory zranil slovy i chováním, což mě donutilo přehodnotit náš vztah i samu sebe. Nakonec jsem v sobě našla sílu postavit se za sebe a změnit náš život navždy.
Jmenuji se Jana a vyprávím svůj příběh o tom, jak jsem v Ostravě musela čelit rodinným očekáváním, chudobě a osamělosti. Sama jsem vychovávala syna, zatímco mě opustili ti, od kterých jsem čekala lásku a podporu. Toto je moje zpověď a tichý výkřik pro všechny, kdo se cítí sami proti světu.
Nikdy jsem si nemyslela, že zůstanu sama s dětmi, ale když jsem porodila dvojčata, začal se kolem nás stahovat stín dávného rodinného tajemství. Bojovala jsem nejen s každodenními starostmi samoživitelky, ale i s nevyřčenými lžemi, které ohrožovaly naši budoucnost. Nakonec jsem musela najít odvahu postavit se minulosti a ochránit to nejcennější – své děti.
Všechno začalo jedním výkřikem mé tchyně, který otřásl mým světem. Musela jsem bojovat nejen o své příjmení, ale hlavně o právo být matkou svému synovi. V tomhle příběhu popisuji bolest, odmítnutí i sílu, kterou jsem v sobě našla, když se mi život rozpadal pod rukama.
Jsem Jana a přišla jsem o svého tříletého syna Matěje během několika minut nepozornosti. Můj příběh je o vině, bolesti a nekonečné touze vrátit čas. Sdílím ho, protože doufám, že někomu otevře oči a pomůže pochopit, jak křehký je život.
Jmenuji se Jana a žiju se svým synem v pražském paneláku. Vztah se sousedkou Lenkou, která mě začala využívat jako chůvu pro svou dceru, mě přivedl na pokraj sil. Toto je příběh o tom, jak jsem se naučila říkat ne, i když mě tížily výčitky, strach ze samoty a touha po uznání.
Jmenuji se Petra a nikdy jsem si nemyslela, že budu bojovat s vlastními emocemi kvůli dítěti svého snoubence. Můj příběh je o tom, jak těžké je přijmout cizí dítě jako vlastní, když vás svírá žárlivost, nejistota a strach z budoucnosti. Sdílím své pochyby, hádky i malé vítězství v naději, že v tom nejsem sama.
