Celý život jsem dřela v Německu, abych svým dcerám zajistila lepší budoucnost. Dnes mám pocit, že jsem pro ně jen zdrojem peněz, ne matkou. Bojuji o jejich úctu a blízkost, ale nevím, jestli je ještě někdy získám zpět.
Jmenuji se Zdena, je mi sedmdesát tři let a žiji sama v paneláku na pražském Jižním Městě. Po smrti manžela a odchodu dětí do zahraničí jsem našla smysl v pomoci dětem, které nemají stejné možnosti jako ostatní. Můj příběh je o tom, jak jeden starý tablet a odvaha říct si o pomoc dokážou změnit životy nejen dětem, ale i celé komunitě.
V den, kdy mi maminka na smrtelné posteli svěřila mou mladší sestru Aničku, se mi obrátil svět vzhůru nohama. Musel jsem se stát nejen bratrem, ale i opatrovníkem, a přitom bojovat se svými vlastními sny a touhami. Dnes se ptám: Dá se vůbec žít svůj život, když jste zodpovědní za někoho jiného?
Začalo to křikem z kuchyně, když jsem zjistila, že má dcera Lucie má porodní bolesti, ale místo toho, aby jela do porodnice, vařila večeři pro svého manžela. Její manželství s Tomášem mě vždycky znepokojovalo, protože Lucie se mu podřizovala až příliš. Tento den změnil nejen její život, ale i můj pohled na to, co znamená být matkou a ženou v české rodině.
Jsem Petr a už několik let žiji se svou stárnoucí matkou v našem starém bytě na pražském Žižkově. Každý den bojuji s pocitem, že mi život utíká mezi prsty, zatímco se snažím být oporou ženě, která mě kdysi učila, jak být silný. Přestože ji miluji, cítím se uvězněný a zoufale toužím po změně, ale nevím, jestli mám právo odejít.
Jsem Jana a nikdy bych nevěřila, že obyčejný kočárek dokáže rozdělit naši rodinu. Když mě sestra požádala, abych jí ho dala pro její malou, musela jsem se rozhodnout mezi loajalitou k rodině a vlastními možnostmi. Tenhle příběh je o tom, jak těžké je někdy říct ne – a jaké to má následky.
Jmenuji se Tereza a nikdy nezapomenu na den, kdy jsem musela spolknout svou hrdost a požádat našeho bohatého souseda, pana Novotného, o pomoc pro svou nemocnou maminku a mladšího bratra. To, co následovalo, mi navždy změnilo pohled na lidi kolem sebe i na vlastní rodinu. Tento příběh je o tom, jak tenká je hranice mezi zoufalstvím a nadějí a jak nás někdy překvapí ti, od kterých bychom to nejméně čekali.
Jmenuji se Jaroslav a celý život jsem pracoval jako strojvedoucí. Po odchodu do důchodu jsem doufal, že si konečně odpočinu, ale místo toho mě čekala chudoba a samota. Ze všeho nejvíc jsem se bál, že můj syn Tomáš zjistí, jak těžce žiju, a tak jsem se rozhodl před ním pravdu skrývat – i za cenu vlastního štěstí.
Jsem Jana a stojím před nejtěžším rozhodnutím svého života. Táta nechce prodat dům, bratr s ním odmítá žít a já mám opustit svůj byt, abych zachránila rodinný klid. Každý den mě dusí pocit viny a bezmoci, protože ať udělám cokoliv, někdo zůstane nešťastný.
Jmenuji se Lenka a nikdy bych nevěřila, jak rychle se může život zhroutit. Po smrti mého manžela jsem zůstala sama se dvěma dětmi, bez práce a s hrozbou exekuce nad hlavou. Tento příběh je o tom, jak jsem se musela rozhodnout, jestli budu čekat na zázrak, nebo začnu bojovat – i když jsem už skoro neměla sílu.
Jmenuji se Petra a po smrti manžela jsem zůstala sama se třemi dětmi. Moje máma mi odmítla pomoci s hlídáním, i když jsem zoufale potřebovala pracovat, abych nás uživila. Příběh o bolesti, nepochopení a hledání síly tam, kde už žádná nezbývá.
Jmenuji se Marie, je mi 68 let a celý život jsem prožila v bytě na pražském Žižkově. Můj syn Petr mě teď žádá, abych mu převedla byt, protože jeho rodina ho prý nutně potřebuje, ale já se zmítám mezi mateřskou láskou a strachem, že ztratím poslední jistotu. Toto je příběh mého vnitřního boje, rodinných ran a zoufalé touhy po klidu.
