Jsem Marie, matka a tchyně, která se rozhodla změnit svůj přístup ke své snaše a synovi poté, co roky snášela jejich chladné a povýšené chování. Když mě jednou zoufalý syn prosil o pomoc, rozhodla jsem se jim ukázat, jaké to je, když člověk potřebuje pochopení a podpůrnou ruku – a nedostane ji. Tento příběh je o bolesti, odvaze postavit se vlastní rodině a hledání vzájemného respektu.
Jsem Marie a stojím před dilematem, které rozděluje naši rodinu: mám vnoučata, která si nemohou dovolit čerstvé ovoce, a kočky, kterým kupuji drahé krmivo. Moje snacha Jana mi vyčítá, že dávám přednost zvířatům před dětmi, ale já se snažím najít rovnováhu mezi láskou k rodině a svým vlastním světem. Tento příběh je o nepochopení, vině a hledání cesty zpět k sobě i k těm, které miluji.
Jsem Marie, důchodkyně z malého města na Vysočině. Snažila jsem se udělat radost vnučce mého vnuka ručně pletenou šálou, ale místo vděku jsem zažila bolestné odmítnutí a rozkol v rodině. Tento příběh je o tom, jak někdy i ty nejupřímnější úmysly mohou vést k nečekaným konfliktům a otázkám, zda má laskavost v dnešní době ještě své místo.
Jmenuji se Tereza a nikdy bych nevěřila, že jedno zaklepání na sousedovy dveře změní celý náš život. Když máma už nemohla dál a brácha potřeboval pomoc, musela jsem překonat stud i hrdost. Co následovalo, mi otevřelo oči o lidech, o sobě i o tom, co znamená skutečná pomoc.
Vždy jsem cítila, že moji rodiče, Jana a Karel, nám nemohou nabídnout tolik jako rodiče mého manžela Tomáše. Když došlo k nedorozumění ohledně pomoci s naším novým bytem, napětí mezi námi vyvrcholilo. Nakonec jsme však všichni pochopili, že opravdová podpora má mnoho podob a že láska se nepočítá v korunách.
Jsem rozvedená matka malé dcery a zároveň jediná, kdo se stará o svého osmdesátiletého otčíma Karla, který žije sám v rozpadajícím se domě na vesnici. Nedávno jsem mu navrhla, aby šel do domova důchodců, což ho zlomilo a mě postavilo před neřešitelnou volbu. Příběh o vině, lásce a nemožnosti být všude najednou.
Minulý týden jsem musela přijmout svou maminku do našeho bytu, protože její vlastní domov už nebyl jejím. S Haroldem, mým nevlastním otcem, jsme vždycky drželi při sobě, ale teď se mezi námi začínají objevovat trhliny. Péče o něj je čím dál těžší a s příchodem maminky se všechno změnilo.
Celý život jsem toužila po dětech a když se mi po letech snažení narodila dvojčata, byla jsem nejšťastnější na světě. Dnes, když jsem stará a osamělá, mě moje vlastní děti chtějí odsunout do domova důchodců a prodat dům, ve kterém jsem celý život žila. Přemýšlím, kde se stala chyba a proč je rodina někdy tím největším zdrojem bolesti.
