Vždycky jsem pomáhala své sestře. Ale když jsem potřebovala pomoc já, slyšela jsem jen: „Nemám čas.“

„Halino, prosím tě, můžeš mi zase pohlídat děti? Mám noční a Petr je na služebce.“

Bylo úterý večer a já už seděla v županu, těšila se na klidnou chvíli s knížkou. Ale když mi zavolala moje mladší sestra Ivana, ani na vteřinu mě nenapadlo odmítnout. „Samozřejmě, přijeďte,“ odpověděla jsem automaticky. Tak to bylo vždycky. Od chvíle, kdy se narodila, byla Ivana tou, o kterou se musí někdo starat. Já byla ta zodpovědná, ta, která nikdy neřekla ne.

Mamka nás vychovávala sama. Táta odešel, když mi bylo osm a Ivaně tři. Od té doby jsem byla nejen sestra, ale i poloviční máma. Všechno jsem dělala pro rodinu – vařila, uklízela, pomáhala s úkoly. A když jsme dospěly, zůstalo to stejné. Ivana byla vždycky trochu lehkovážná. Měnila práce, partnery i bydliště. Já byla ta jistota.

Když se jí narodily děti, stala jsem se automaticky druhou babičkou. Hlídala jsem je při každé nemoci, brala je na víkendy, když Ivana potřebovala „pauzu“. Nikdy jsem si nestěžovala. Vždyť rodina je přece to nejdůležitější.

Ale pak přišel den, kdy jsem potřebovala pomoc já.

Bylo mi šedesát a poprvé v životě mě skolila nemoc. Zánět plic mě dostal do nemocnice na celé tři týdny. Byla jsem slabá jako moucha a po návratu domů jsem sotva došla do kuchyně. Syn žije v Brně a má vlastní rodinu. Dcera pracuje v zahraničí. Zůstala jsem sama v našem panelákovém bytě na Proseku.

Poprvé v životě jsem musela poprosit o pomoc.

Zavolala jsem Ivaně. „Ivano, mohla bys mi prosím nakoupit? Já teď nemůžu ven a lednice je prázdná.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak povzdech: „Halino, promiň, mám toho teď strašně moc v práci a děti mají kroužky… Zkus si objednat něco přes internet.“

Zavěsila jsem a cítila, jak se mi hrnou slzy do očí. Celý život jsem byla ta, která pomáhá. A teď? Najednou nebyl čas.

Další dny byly těžké. Snažila jsem se být statečná – objednala si nákup přes internet, i když mi to trvalo skoro hodinu. Sousedka paní Novotná mi sice nabídla pomoc, ale nechtěla jsem ji zatěžovat. Vždyť mám rodinu…

Ale Ivana nezavolala ani jednou.

Po týdnu mi přišla SMS: „Jak je? Snad už je líp. Ozvi se.“

Odpověděla jsem stručně: „Děkuju, už je to lepší.“ Nechtěla jsem ji obtěžovat svými starostmi.

Když jsem se po měsíci trochu zotavila, pozvala mě Ivana na kávu. Seděly jsme v kavárně na Letné a ona vyprávěla o svých dětech, práci a novém příteli. Já mlčela.

„Halino, jsi nějaká smutná,“ všimla si najednou.

„Víš… mrzí mě, že jsi mi nepomohla, když jsem tě potřebovala,“ řekla jsem tiše.

Ivana se zatvářila dotčeně: „Ale Halino! Vždyť víš, jak je to teď složité! Každý má svých starostí dost…“

„Já vím,“ přikývla jsem. Ale uvnitř mě to bolelo.

Od té doby se něco změnilo. Už nejsem ta první na telefonu. Už nečekám, že někdo přijde a zachrání mě. Naučila jsem se říkat ne – i když to bolí.

Jednou večer mi Ivana volala: „Halino, prosím tě…“

Přerušila jsem ji: „Promiň, dneska nemůžu.“

Na druhém konci bylo dlouhé ticho.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je tak těžké říct si o pomoc? Proč ti nejbližší často selžou právě tehdy, když je nejvíc potřebujeme? Je rodina opravdu to nejdůležitější – nebo je to jen iluze?

Co myslíte vy? Má smysl obětovat se pro druhé – nebo bychom měli myslet víc sami na sebe?