Všechno pro syna: Příběh jedné matky z českého skladu

„Mami, já teď nemám čas. Zavolám ti později, jo?“ ozvalo se z telefonu, když jsem se konečně odhodlala zavolat Honzovi. Věděla jsem, že je zaneprázdněný, ale už týden jsem ho neslyšela. Položila jsem mobil na stůl vedle hrnku s vlažným čajem a zadívala se z okna na šedivý dvůr paneláku v Holešovicích.

Nikdy jsem nebyla vzdělaná. Po základce jsem šla rovnou do textilního skladu, kde jsme s holkama balily látky a smály se na celé patro. Později, když zavřeli fabriku, přešla jsem do potravinářského skladu. Tam už tolik legrace nebylo – ruce mi popraskaly od chemikálií, záda bolela každé ráno víc a víc. Ale nikdy jsem si nestěžovala. Věděla jsem, proč to dělám: aby Honza měl lepší život než já.

Když byl malý, často jsme spolu seděli u kuchyňského stolu a já mu vyprávěla, jaké to je mít sny. „Ty budeš studovat, Honzíku,“ říkala jsem mu. „Budeš mít čisté ruce a nebudeš muset nikdy tahat těžké bedny.“

A on poslouchal. Byl chytrý kluk, vždycky měl jedničky. Když přišla maturita, byl první v rodině, kdo ji složil. Já brečela štěstím a on se smál: „Mami, teď ti to všechno vrátím.“

Pak přišla vysoká škola v Brně – ekonomka. Musela jsem si přibrat noční směny, abych mu mohla posílat peníze na kolej a jídlo. Všechno šlo stranou: nové boty, dovolená, dokonce i léky na záda. Každou korunu jsem šetřila pro něj.

Po škole přišel za mnou domů s velkým plánem: „Mami, mám nápad na podnikání. Když mi půjčíš všechny úspory, rozjedu vlastní firmu. A pak už nikdy nebudeš muset pracovat.“

Dala jsem mu všechno – i těch pár tisícovek, co jsem měla schovaných na pohřeb. Věřila jsem mu víc než sobě.

A on uspěl. Jeho firma s e-shopem rostla jako z vody. Najednou měl nové auto, byt v Karlíně a jezdil na dovolenou do Chorvatska i v zimě. Já dál balila krabice ve skladu a čekala na jeho zavolání.

První roky ještě přijel na Vánoce s dárkem – většinou nějaký parfém nebo svetr, co mi byl velký. Ale postupně se návštěvy zkracovaly a telefonáty řídly.

Jednou jsem mu zavolala: „Honzo, potřebovala bych trochu pomoct s nájmem…“

„Mami, teď fakt nemůžu. Mám investice, rozumíš? Ale neboj se, až to rozjedu ještě víc, budeš se mít jak královna.“

Jenže roky plynuly a já pořád čekala. Ve skladu nás propustili a já skončila na pracáku. Důchod byl malý a úspory žádné – všechno měl Honza.

Začala jsem prodávat staré věci na internetu a chodila po brigádách – uklízela chodby v paneláku, hlídala děti sousedce. Každý večer jsem si říkala: „To přece není možné… Vždyť jsem mu dala všechno.“

Jednou večer někdo zazvonil u dveří. Otevřela jsem a za nimi stál Honza – zarostlý, unavený, s očima plnýma strachu.

„Mami… můžu dovnitř?“

Posadila jsem ho ke stolu a nalila mu čaj.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se tiše.

„Přišel jsem o všechno,“ vydechl. „Firma zkrachovala. Dlužíme peníze… Já… nemám kam jít.“

Seděla jsem naproti němu a cítila směs vzteku a lítosti. Tolik let čekání, tolik slibů… A teď je zpátky u mě v kuchyni jako tenkrát, když byl malý kluk.

„A co čekáš ode mě?“ zeptala jsem se tvrději, než jsem chtěla.

„Já nevím… Asi jen… abys mě vyslechla.“

Mlčeli jsme dlouho. Pak jsem vstala a objala ho – poprvé po letech.

Dneska žijeme spolu v malém bytě. Honza si našel práci v supermarketu ve skladu – stejně jako já kdysi. Není to lehké ani pro jednoho z nás. Někdy mám chuť mu všechno vyčíst: ty roky samoty, tu bolest v zádech i prázdnou peněženku.

Ale pak si vzpomenu na to malé dítě s velkýma očima, které chtělo změnit svět.

Možná je tohle ten kruh života – dáváme vše pro své děti a nakonec jsme rádi, že je máme aspoň nablízku.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Udělala bych to znovu? Dala bych mu všechno? A co byste udělali vy na mém místě?